Hned po příjezdu nás čekal Orientation Week plný přednášek o všem možném, výletů a hlavně jídla. Na celý týden jsme tak měli jasný program od rána až do noci, probíhalo to přibližně takhle.

Středa 4.9.

Ráno jsme se, ač unavení z toho všeho cestování a poznávání, dostavili do jedné z větších přednáškovek. Cestou jsme si nabrali hromadu jídla a seznámili se s tím, že žádně americké pečivo se neobejde bez tuny cukru. Následujících pár hodin do nás zkoušeli cpát hromadu informací a představit různé členy vedení školy. Vítejte, nebojte se kulturního šoku a neopisujte! Ve výsledku si z toho po pár týdnech nepamatujeme skoro nic.

Od dalších přednášek nás zachrání oběd a představuje se nám West dining hall, jedna z menz, ta které se budete snažit aktivně vyhýbat. Sýrová pizza plná oleje, náhodné smažené maso u kterého nevíte, jestli kdysi pípalo nebo mňoukalo, a jedna z přehnaně sladkých a toxicky vypadajících limonád, takto smutně vypadaly naše první obědy.

Ještě chvíli pokračovat takhle jíst a doženeme váhový průměr Ameriky

Na večeři jsme se ale této menze vyhli, byli jsme totiž se všemi mezinárodními studenty pozváni k prezidentovi. Nejedná se ale o toho nevychovance s až moc oranžovou pokožkou, ale o místní ekvivalent rektora. Pozval nás dokonce k sobě domů a místo Bílého domu jsme viděli vcelku luxusní vilu, přesně vystřiženou jako z amerického filmu. Všude chodili sluhové a nabízeli nám drinky, i když bohužel jen ty nealkoholické. Prezidentovi jsem předal Plzničku a manželce Karlovarské oplatky a pustil se do konverzace. Vypadá na zajímavého a hlavně inteligentního člověka, v Praze už byl a na chuť Plzně má příjemné vzpomínky. Pak už byl čas se pustit do jídla.

Čtvrtek 5.9.

Dopoledne vypadalo stejně jako den předem. Napochodovali jsme do přednáškovky a vyposlechli si další sérii přednášek. Co bylo jejich obsahem si už teďka vůbec nepamatuji, což vypovídá o jejich důležitosti. Odpoledne jsme měli možnost podívat se do místního obchoďáku Crossgates Mall, který krásně symbolizuje celou Ameriku. Všechno je tu větší, lepší, američtější, ale ve výsledku úplně na nic. Máte tu několik kilometrů čtverečních obchodů, stovky značek, ale nic použitelného tu najít nejde. Na nákup základního vybavení pokoje jako jsou ramínka, koš atd. to ale stačí.

Po návratu pro nás byla připravena gastrotour po městu, jídlo je tu vždy na prvním místě. Procházeli jsme se tak po všech možných restauracích ve Schenectady. V jedné ruce zmrzlina, v druhé masové koule, jen mi teď chyběla třetí ruka na kafe. Ochutnali jsme tak jídla z asi patnácti restaurací a okamžitě tyto restaurace zapomněli. Asi do nich stejně nepláchneme, když jídlo máme proplacené na kampusu. Takže geniální marketingový plán těchto restaurací moc nevyšel, ale alespoň jsme si i trochu pochutnali.

Program byl pro nás připraven i na večer. Ze Schenectady jsme odjeli klasickým americkým školním busem do vedlejšího Albany. Na výletní lodi jsme pluli po Hudsonu do západu slunce. Mimochodem, přesně ta výletní loď, na které jsme byli, o pár dní později tak nějak nabourala do místního bitevního křižníku, který tu funguje jako muzeum. Takže teď víme, že ten večer mohl rozhodně dopadnout hůř.

Pátek 6.9.

Ráno nás čekala už třetí série lehce zapomenutelných přednášek. Vrcholem byl příchod zástupců banky a možnost si založit místní účet. Jeden z těchto zástupců měl IQ nižší než počet prstů na jedné noze. Dokázal sice vyprávět o různých kreditních kartách a rozdílech mezi nimi, ale stačil jeden prostý dotaz na vlastnosti konta a měl pohled psa, kterého páníček načapal jak močí doma na koberec. Nějak jsme ale vyplnili všechny dokumenty a o pár dní později měli debetku v poště. A o pár dnů později i pin. A o pár dnů později i číslo účtu, abychom se mohli přihlásit do internetového bankovnictví. Dává to smysl asi tak jako zbytek Ameriky.

Večer pro nás byla připravena grilovačka, převážně burgery. Pokud byste očekávali, že v Americe bude jeden hamburger lepší než ten druhý, tak opak je bohužel pravdou. Většinu z nich strčí do kapsy hambáč z menzy Strahov za 40 korun, což je docela smutné.

Sobota 7.9.

V sobotu jsme měli možnost se podívat do zábavního parku Six Flags. Zde se zase ukázalo, že u Američanů je těžké hledat selský rozum. Jak byste naplánovali výlet do parku, který zavírá v sedm večer, cesta tam trvá tři hodiny a má drahé vstupné? Asi byste vyrazili ráno, ne? Tady jste ale v Americe, tudíž jsme vyrazili ve 12. Nastoupili jsme tak do žlutého školního busu a jeli jsme. Počkat, jsme ale v Americe a to nemůžeme přece jen tak někam jet. Nejdříve nám řidička předvedla takovou bezpečnostní instruktáž, že by se většina letušek měla stydět. Až když nám řidička slíbila, že nás tam v bezpečí dostane a vysvětlila, co můžeme a nemůžeme v autobusu dělat, jsme mohli konečně vyrazit.

Ale i když by průměrně inteligentní delfín naplánoval ten výlet lépe, stejně to stálo za to. Okamžitě jsme zamířili na ty nejšílenější a nejextrémnější horské dráhy, na takových jsem ještě nebyl. Třeba letíte volným pádem z několika desítek metrů, pak chvíli hlavou dolů a to vše až stokilometrovou rychlostí. V tu chvíli přemýšlíte, za jak dlouho se zabijete, ale i to by byla úleva, protože byste měli alespoň klid. Pak vystoupíte a řeknete si, že to byla skvělá zábava a chcete znova. Takže šup do fronty počkat několik desítek minut a můžete znova. Vlastně jen do té doby, než vám zavřou park, pokud tam přijedete jen něco přes tři hodiny před zavíračkou. Ale i tak se jednalo o příjemné zakončení Orientation weeku, o pár dní později nás už čekala škola.