28. 11. 2019

Odlet z USA, z pohledu Honzy

Nastal den, na který jsme se všichni těšili, odlétáme do Centrální Ameriky! Předešlý večer jsme ještě dobalovali a snažili se udržet nízkou váhu baťohů, aby se nám pohodlně chodilo.

Vycházíme před Sorum a čekáme na poslední opozdilce, musíme se dostat na vlak do Newarku v New Jersey a času není nazbyt. Naštěstí vyrážíme tak akorát, abychom nakonec zjistili, že náš vlak bude mít skoro půl hodinové zpoždění. Na nástupišti se potkáváme s naší kamarádkou Akriti, studentkou z Indie.

V Newarku ještě dvakrát přestupujeme a konečně se dostáváme na letiště. Jirka nás tu musí nakrmit quesadillama, protože skoro všichni umírají hlady. Jako přepravce jsme vybrali Spirit Airlines, nízkonákladovou společnost, která nás při kupování letenek vyšla nejlevněji. To, že to byla ekonomická volba, bylo poznat na obou letech. Moc pohodlí se nám nedostalo a se spánkem to bylo podobně.

Sbohem Spojené státy, tak zase za měsíc...

29. 11. 2019

Přílet do Managui, přejezd na ostrov Ometepe, z pohledu Honzy

Do Nikaraguy přilétáme okolo druhé hodiny ráno. Vystupujeme z letadla a hned cítíme, že je tu o poznání tepleji. Jdeme si vyzvednout zavazadla a vybrat nějaké peníze. Ale co teď? Na letišti nemáme žádný přístup k internetu a bez něj si tu asi moc neporadíme. Nakonec se vydáváme na nedalekou benzínku, kde si s Michalem kupuji první SIM kartu (další si kupujeme v jiné benzínce o kus dál).

Po úspěšném prvním nákupu jdeme na něco, co vypadá jako autobusová zastávka. Neustále u nás zastavují taxikáři a nabízí nám odvoz, ale jednoho za druhým posíláme dál. Kolem zastávky opravdu projíždějí autobusy, někdy i zastaví, ale upřímně nám není úplně jasné, který z nich je vlastně ten správný. Naštěstí máme u sebe Michala, který umí španělsky a odchytne ten správný. Autobus stál něco okolo tří korun, ale řidič by si býval nechal zaplatit klidně víc (málem si nechal Michalových 100 kordob, cca 70 korun). Přejíždíme na něco, co vypadá jako autobusové nádraží. Jen co vystoupíme, nahrne se k nám skupina místních a křičí různá slova, což zjevně byla místa, na které přejíždí další autobusy. Je to docela matoucí a nejsme si úplně jistí, co se nám vlastně snaží říct. Jeden z místních mě zavede k jednomu autobusu, abych si nastoupil. Jenže v autobusu jsem najednou úplně sám, ostatní zůstali venku. Rychle vystupuji a vracím se k naší skupince, kde mezitím, s Michalem v čele, se mezitím dohadují, kam se vlastně chceme dostat. Nakonec nastupujeme do správného autobusu. Michal nám oznamuje, že se vydá po vlastní trase do Granady.

Musím ale trochu přiblížit, co vlastně autobus ve Střední Americe je. Každý si asi dokáže vybavit, jak vypadá školní autobus v USA. Nápadně žlutá krabice se stopkami po stranách. V něčem takovém se převáží americké děti do škol. Mnohé z nich však čeká zajímavý osud, jakmile dokončí svou službu. Některé z nich mají to štěstí, nebo spíše smůlu, a přesouvají se do Střední Ameriky, aby převáželi zdejší obyvatele z města do města. A právě v takovém autobuse jsme najednou seděli. Do autobusu vešla paní a nabízela nám pečivo. Jedno jsem si ze zvědavosti vzal a ochutnal. Upřímně, nedokázal jsem říct, jestli právě jím něco slaného, nebo sladkého.

Autobus se postupně naplňuje a my platíme průvodčímu 70 korun za cestu do Rivas. Cesta se zdála nekonečná, autobus neustále troubil, předjížděl ostatní auta a průvodčí signalizoval hvízdáním na řidiče, zda-li má zastavit. "Riva, Riva, Riva!", takhle zase oznamoval lidem na zastávkách směr autobusu. Normálně by asi v takových podmínkách nešlo usnout, ale vzhledem k našemu vyčerpání jsme postupně, byť i na chvíli, postupně vytuhli. Nebyla to úplně dobrá situace, protože jsme se snažili dohlížet na baťohy. Někteří lidé nám na ně sahali, tak jsme trochu znejistěli. Nakonec ztráty byly pouze u Jirky, chyběl mu sprej proti komárům.

Zastavujeme někde na ulici v Rivas a jsme vyhozeni na ulici. Místní taxikáři nám hned nabízí, že nás někam odvezou. Začínáme být docela skeptičtí ohledně zdejších "nabídek" a radši jdeme prozkoumat město a najít nějaké jídlo. Pro místní jsme docela atrakcí, ono když se nad tím člověk zamyslí, sedm bělochů s obrovskými bágly... Prohlídneme si místní Walmart, kde si dokonce anglicky popovídáme s jedním pánem a najdeme si místo na pozdní snídani. Poprvé poznáváme, co je to Gallo Pinto, rýže smíchaná s fazolemi, k tomu osmažený plantain (něco, co vypadá skoro jako banán, ale místní to používají jako brambory) a když si chce člověk dopřát, tak ještě vajíčko se sýrem.

Gallo Pinto - skvělá snídaně, snad nás další také překvapí

Docela nám chutnalo, ale dnešní cesta ještě zdaleka nebyla u konce. Potřebujeme se ještě dostat na ostrov Ometepe a na trajekt to je skoro 5 kilometrů. Vycházíme z podniku a hned u sebe máme několik taxikářů s kolama. Snažíme se jim vysvětlit, že potřebujeme auta. Netrvalo dlouho a hned jsme u sebe měli několik dalších lidí, tentokrát s autem. Po chvíli smlouvání dostáváme dvě auta, každé za 5 dolarů. První auto vypadá docela dobře, necháme nasednout první skupinku a jdeme k druhému. Nevím, jestli jsem někdy předtím viděl pojízdný vrak, ale momentálně v jednom sedím a jedu. Ručička na tachometru skáče dozadu a dopředu, ale rychlost zjevně ukázat nedokáže. Čítač ukazuje, že auto najelo něco přes 800 tisíc kilometrů, sedačka se pode mnou propadá a ani nevím, jak drží zrcátka. V přístavu si musíme koupit vstupenku (aby nás vůbec do přístavu pustili). Okamžitě se nás ujme další gentleman, vede nás do své kanceláře a dává nám různé nabídky, ať už je to výlez na vulkán, nebo doprava do Santa Cruz. Chvíli nad tím přemýšlíme, ale ceny se zdají být příliš turistické, proto si radši jdeme koupit jízdenky na trajekt. Prý se rozbila první loď, takže musíme počkat na druhou, větší. Zjevně zdejší výmluva pro nedostatek pasažérů na jednu loď.

Na trajektu si zabíráme místa na nejvyšším patře, máme to dokonce i s hudebním doprovodem. Cesta se po chvíli zdála opět nekonečná, pocítili jsme extrémní únavu a pomalu jsme začali odpadávat. Po asi hodině vystupujeme z trajektu na ostrov Ometepe a jak se již dalo čekat, nahrnulo se k nám několik taxikářů a snažilo se nám navrhnout nějakou lákavou nabídku. "Four dollars per person", tak málo stačilo říct, aby se překonaly ostatní. Nasedáme do Toyota dodávky a jedeme do Santa Cruz. U hostelu si ještě domlouváme mopedy na zítřek a jdeme se ubytovat.

Moment, my jsme v džungli? Aspoň tak jsem se cítil, potom, co jsme vešli do zadní části hostelu. Vylezl jsem si na strom a dostalo se mi překrásného výhledu na vulkán a jeho okolí. Byla to docela úleva po skoro 36 hodinách cesty, ale konečně jsem byli tady a mohli si trochu odpočinout. Na večeři jsme si šli sednout do nedaleké mini restaurace. Člověk by skoro řekl, že pro nás na místě zabili kuře, protože každý měl z kuřete jinou část. K jídlu jsme vyzkoušeli zdejší pivo, Toñu. Při placení jsme zjistili, že majitel je původem z Německa, což bylo pro nás docela překvapení, takže jsme se s ním hned dali do řeči. Tím byl v podstatě náš první den u konce a mohli jsme si jít po dlouhé době konečně lehnout a spát.

30. 11. 2019

Ostrov Ometepe, z pohledu Honzy

Nebýt toho, že máme na dnešek domluvené mopedy, tak bychom spali ještě tak do dvanácti. Nasnídáme se, máme ovoce a Gallo Pinto, a dostáváme doporučení od naší hostitelky, kam se vydat.

Jsme připraveni vyjet, plni nadšení a ještě všichni zdravotně v pořádku.

Cesta ale netrvala příliš dlouho. Po deseti minutách mi uklouzlo přední kolo a trochu jsem se odřel (tedy dostatečně na to, abych potřeboval zašít). Martin V. mi dá první pomoc a vydáváme se dál s tím, že se pokusíme najít něco jako kliniku. Posléze zastavujeme u něčeho, co vypadá jako večerka se zdravotními potřebami. Paní v obchůdku nám říká, že většina věcí bude zavřená, ale šťastnou náhodou bydlí poblíž sestřička. Přijela a skoro nikdo z nás nečekal, že bude tak dobře vybavená. Sešila mě a chtěla pouhých 200 kordob (140 korun). Jedeme dál, ale za tu dobu jsme dostali docela hlad, proto po chvíli zastavujeme v místní restauraci na jídlo. Dáváme si rybu, která podle Lukáše musela umřít hlady.

Jediná "lékárna" široko daleko

Dostává se nám docela hezkých výhledů, ale cesta se neustále zhoršuje, což bohužel způsobilo druhou nehodu, tentokrát u Martina Vadlejcha. Spolu s Dominikem ho trochu ošetříme. Druhý Martin byl trochu napřed, takže se musel vrátit. Jenže aby nehoda nebyla málo, tak mu z motorky vypadla hadička (která měla co do činění s přívodem benzínu) a nedařilo se ji nastartovat. Místní se mu snaží pomoct, ale bohužel marně. Zavoláme tedy do půjčovny, jestli by nám nepomohli. S Martinem V. se jdeme mezitím radši projít, aby nebylo vidět, jak jsme poškrábaní.

Po cestě si všimnu staršího pána, který na sobě nic nemá kromě padajících kalhot. A mačety. Projdeme kolem něj, ale z nějakého důvodu se nás rozhodne nějakou dobu (pro)následovat. Zjevně měl docela připito. Oprava motorky trvala skoro tři hodiny (nakonec dostal jinou), takže se úplně setmělo. A vzhledem k tomu, jakou jsme zatím za sebou měli cestu, tak jsme věděli, že nás nečeká nic přívětivého. A měli jsme bohužel pravdu, cesta byla příšerná. Na začátku cesty jsme si domluvili pár signálů, kterými jsme si signalizovali nebezpečí, nebo potřebu zpomalit/zastavit. Skoro krokovou rychlostí a s menšími pády jsme se konečně dostali na asfaltovou silnici. Jenže tu byla ještě jedna maličkost, mopedy jsme měli vrátit s plnou nádrží. Po chvilce hledání zjišťujeme, že to je marná snaha a musíme se vrátit bez natankování.

Jestli si myslíte, že na fotce není nic vidět, veřte, že my jsme toho viděli ještě méně.

V hostelu se mezitím ubytoval Michal, který si užil den v Granadě a rozhodl se nás navštívit. S jeho pomocí jsme vrátili mopedy, bohužel jsme si ale něco připlatili za nenatankování. Byli jsme však šťastní, že to máme konečně za sebou a můžeme si odpočinout. S Martinem Lankem a Michalem jsme se pokusili najít nějaké občerstvení, ale v ulicích bylo mrtvo. Vrátíme se a pustíme se do řeči s naší hostitelkou. Mluví o své dceři, která studuje v Managui a dokonce mluví japonsky. Abychom se zítra nenudili, tak si domluvíme túru na vulkán Maderas. Našimi průvodci mají být José, syn hostitelky, a Miguel, přítel hostitelky, který vypadá tak o dvacet let mladší, než jeho partnerka.

1. 12. 2019

Ostrov Ometepe, z pohledu Lukáše

Ostrov Ometepe jsou vlastně jen dvě sopky uprostřed jezera s trochou civilizace na pobřeží. Na Maderas, jednu z sopek, máme výhled přímo od ubytování a je jasné, že neodjedeme z ostrova, aniž bychom ji pokořili. Na vulkán s výškou 1394 metrů nad mořem stoupáte od nuly, takže si zkuste představit vylézt na Sněžku z Hřenska. Samotná cesta na vrchol je dlouhá kolem osmi kilometrů, ale připravte se asi na čtyři až šest hodin škrábání do kopce.

Dost bylo statistik, je 5 ráno, čas vstávat a cvičit. Před sebou máme dlouhý den, tak chceme vyrazit co nejdříve, ale moc nám to nejde. K snídani máme Gallo Pinto, začíná se nám tady rýsovat jistý vzor. S našimi dvěma pouze španělsky mluvícími průvodci vyrážíme směrem na vulkán. Ze začátku to bereme tajnou zkratkou, která vede přes ploty a skrz banánovníky, prý se tak vyhneme placení za vstup do parku. Začínáme pomalu stoupat a na každé zastávce nás průvodci varují, že nás čeká ještě horší cesta.  Začíná nám být vedro a únava docela cítit, zastavujeme ale na vyhlídce na zbytek ostrova. Za tenhle výhled ta námaha stojí, to ještě nevíme, že tohle je poslední dobrý výhled do krajiny a terén, co nás čeká, se znatelně zhorší.

Procházíme mezi banánovníky, kávovníky a citrusovníky a vstupujeme do deštného pralesa. Objevujeme tak pro nás naprosto nové prostředí a jsme obklopení papoušky a opicemi.  Horko bylo rychle nahrazeno vlhkem, za což jsme nejdříve rádi, ale postupně začíná být větší a větší bahno. Vstoupili jsme do mraku a je tak vidět jen na pár metrů před nás. Procházíme neskutečným blátem a někdy se cesta mění v lezeckou trasu. Procházíme tak bahnem a lezeme přes kameny dál a dál. Na každé z picích zastávek dostaneme od optimistických průvodců odhad zbývajícího času, který nám vždy zlepšil náladu, ale realitu bohužel moc nereflektoval. Postupně se tak doškrábeme na vrchol a pokračujeme do kráteru k laguně. Cesta začíná implementovat více prvků z horolezení, ale i tak časem dorážíme k laguně. Unavení a celí od bláta, tak snad za to bude ten pohled na lagunu stát. Jenže kvůli mlze jsme si museli jen představovat, jak by asi laguna mohla vypadat.

Výhled na lagunu, fotku si představte bez mlhy
Zvládli jsme to, pauza u laguny a vyrážíme zpět
Malá ochutnávka z naší túry na sopku Maderas

K laguně nám to trvalo kolem šesti hodin, takže dáváme pauzu na jídlo, filtrujeme vodu z laguny a vyrážíme zpět. Pořád bojujeme s bahnem, občas padáme a nadáváme. Na ubytování docházíme až za tmy, značně unavení, ale se skvělými zážitky. Čas na obrovskou večeři doplněnou obrovským pivem, objednáme rovnou litrovky Toñy. Na ubytování dostáváme ochutnat domácí rum, který kupodivu připomínal více slivovici, než kterýkoliv jiný rum, co jsme kdy měli. Po tom už byl čas vskutku zaslouženého spánku.

2. 12. 2019

Ostrov Ometepe, příjezd do San Juanu, z pohledu Honzy

Máme ráno a čeká nás první přesun do San Juanu. A k snídani máme, k našemu překvapení, ovoce a Gallo Pinto. Jdeme si rychle zabalit abychom stíhali autobus do Ojo de Agua a Lukáš jde mezitím zaplatit za hostel. Naše hostitelka Nelly ho překvapuje s docela vysokou městskou taxou, která činí asi 44%. Nejsem si jistí, do jaké míry si ji vymyslela, ale naštěstí je cena i tak relativně nízká.

Autobus přijíždí před hostel a někteří ho málem ani nestihnou. Za ani ne půl hodiny jsme u Ojo de Agua. Abychom se ale dostali přímo do areálu, musíme se ještě trochu projít. Místo vypadá docela malebně, kluci si objednají Coco Loco a jdou se koupat. Na místě byla i slacklina a skákací můstek.

Cesta ale musí pokračovat a autobus do přístavu by měl jet každou chvílí. Před chvílí jsme ale dojedli oběd a ještě čekáme, než nám číšnice vrátí peníze. Docela jí to trvá a čas je s námi nemilosrdný. Po několika minutách se konečně vrací s penězi, ale mezitím nám už pravděpodobně ujel autobus. Radši se jdeme ujistit a po cestě ho k naší smůle slyšíme ujíždět. Já i Michal máme kontakt na taxikáře. Vzhledem k tomu, že si Michal s jeho taxikářem Gustavem docela rozuměl, voláme jemu. Čekáme tak 45 minut a jedeme do přístavu. V přístavu vidíme našeho prvního taxikáře, kterému docela zmrzl úsměv na tváři, když nás všechny viděl. Během nakupování jízdenek na trajekt nás oslovil mladší hombre, zda-li bychom nechtěli přepravit do San Juanu. Kývli jsme na jeho nabídku (16 dolarů na auto, jedna z nejvýhodnějších koupí, které se nám dostalo, cesta měla 35 kilometrů), přejeli trajektem a pokračovali do San Juanu.

Sbohem Ometepe, bylo tu hezky, ale je čas pokračovat dál.

V San Juanu si nejdřív trochu zdřímneme. Když se konečně vyspíme, jdeme ven před hostel a potkáme se s Michalem, který se musel ubytovat jinde. Projdeme se po pláži a připadá nám, že celé město je úplně mrtvé. San Juan měl být turistickou destinací, ale zatím jsme museli mít docela štěstí, abychom nějaké turisty potkali. Zkusíme se podívat do baru El Social, který jako jediný vypadá, že by se v něm mohlo něco dít. A opravdu! Dokonce v něm hrají živou muziku a můžeme si zahrát i fotbálek. Dominika vyzval mladík z Kanady, který měl od sebe asi příliš vysoká očekávání, protože ho Dominik po chvíli rozdrtil. Vracíme se k hostelu a k našemu překvapení je zamčeno. Snažíme se odemknout, ale nemáme správný klíč. Po chvíli klepání nám nakonec odemyká někdo ze zaměstnanců a my můžeme jít spát.

3. 12. 2019

Den z pohledu Tomáše, Michala, Martina L. a Honzy

Surfování na Playa Maderas, z pohledu Honzy

Spolu s Martinem a Tomášem vstáváme trochu dřív a chceme se jít podívat na pláž, jestli by se tam nedalo surfovat. Na pláži se potkáme s Michalem a vzhledem k tomu, že se tu nic neděje, zkusíme se přepravit na pláž o kus dál. Najdeme si taxi, které nás převeze k pláži Maderas. Na pláži skoro nikdo není, ale surfovat by se tu dalo. Po chvilce za námi přijde jeden z místních surfařů, jestli bychom si nějaký ten surf nechtěli půjčit a vyzkoušet si to. Kluci se po chvíli smlouvání domluví a jdou na to. Já si jdu jen trochu zaplavat, nechci úplně roztahovat týden starou jizvu.

Na pláži jsme strávili skoro celý den, dali jsme si tu i oběd a já si zašel na procházku po pláži. Bylo tu velké množství mořských živočichů, ať už to byli malí krabíci nebo ježci. Ke konci dne se najednou hodně rychle začne zvedat hladina vody. Trochu ošplouchne Michalovi baťoh a málem odplaví Martinovu botu.

Kluci vylezou z vody, zavoláme taxíka a jedeme zpátky k hostelu.

Den z pohledu Lukáše, Dominika, Martina V. a Jirky

San Juan del Sur, z pohledu Lukáše

Ráno nám trochu trvá, než se vyhrabeme z postele a zrovna se nám nechce utrácet za taxi na Playa Maderas a surfování. Vyrážíme se tak projít na hlavní městskou pláž Playa San Juan del Sur. Procházíme, užíváme, relaxujeme, pláž je kromě pár místních prázdná. Celou dobu na pláži na nás dohlíží Ježíš. Přesněji místní socha Krista, taková budget verze Krista Spasitele z Ria. Rozhodneme se tak vystoupat k Ježíši.

Městská pláž Playa San Juan del Sur
Ježíš tě vidí!

Šplháme tak k Ježíšovi, v porovnání s vulkánem Maderas je to jen pohodová procházka. Ježíš si účtuje asi 40 korun za vstup, ale za to nabízí luxusní rozhled do krajiny. Posloucháme Ježíše od Muchy a mentálně se ztotožňujeme s textem, pak pár selfie s Ježíšem a je čas se vrátit do města, všem nám vyhládlo.

Neznáš odpověď, je tu pan Ježíš.
San Juan del Sur z Ježíšovy perspektivy

Vyrážíme tak nazpátek do města, costou jsem si musel skočit odlovit keš (Vysvětlení, co je Geocaching pro nezasvěcené). Hledáme po městě rozumnou restauraci, všude bychom utratili kolem 300 korun, což se nám vážně nechce. Po chvíli googlení půlíme ceny za jídlo, což už zkousneme a objednáváme si krevety, když už jsme u moře. Neskutečně jsme si pochutnali, za mě byly to jedny z nejlepších krevet, co jsem kdy měl.

Jdeme si odškrtnout Pacifik ze seznamu oceánů, ve kterých jsme ještě neplavali. Bágly necháváme na pláži, z restaurace nám je kontrolují, ale radši se prostřídáme u jejich hlídání. Nabízejí nám sluneční brýle, máme je krom jedněch dioptrických ale všichni na hlavě, což byla značná chyba v jejich business plánu. Plaveme a natáčíme kaskadérské kousky ve vodě, které ale byly asi působivější v hlavě, než v realitě. Za chvíli se ukázalo, že jsme jaksi ze základoškolského zeměpisu zapomněli na působení slapových jevů a tak si zachraňujeme věci od písečné břečky. Vracíme se tak na hostel a trávíme večer propíráním věcí od písku.

Opět spolu

Jelikož je dole kuchyně, napadlo mě, že bychom si mohli něco uvařit. Jdeme nakoupit do Palí, což je místní Walmart, který jsem zmiňoval. Rozhodneme se si udělat boloňské špagety. V regálech také vidíme, proč si místní neustále dělají rýži s fazolemi, je tu skoro doslova za hubičku. Nabereme potřebné ingredience a jde se vařit. Najdeme obrovskou plechovou mísu a uděláme v ní omáčku. Jídla máme víc než dost a máme trochu problém ho sníst. Po jídle vyráží Martin L. na rande a my jen doufáme, že ho ještě uvidíme.

Je sice už docela pozdě, ale říkáme si, že bychom se podívali ještě jednou do baru El Social. Lukáš s Tomášem jsou docela unavení a radši zůstavají na hostelu. V baru si dáváme pivka a trochu fotbálku.  Už jsme ani nečekali, že Martina uvidíme živého, ale nakonec se v baru objeví spolu se slečnou jménem Samantha. Pokračujeme v hraní fotbálku a z ničeho nic se k nám postaví nějaký mladík (dále v textu ozn. divný týpek). Myslíme si, že se k nám chce přidat, ale i když mu gestami nabízíme, že si může zahrát, tak tam tak stojí a kouká. Něco po půlnoci se vypne muzika a z baru nám vypnou světlo nad hlavou. Dohrajeme tedy poslední hru a vycházíme z baru. Divný týpek je nám v patách a někoho zapíská. Dominik trochu zpomalí tempo skupiny a nechá pana týpka, aby nás trochu předběhnul. Divný týpek se zeptá Martina V., jestli neví, kolik je hodin. Martin V. však odvětí, že neví, že nemá hodinky. To divného týpka docela rozhodí a pochoduje naštvaně dál, kde se připojí k nějaké skupince. Možná jsme příliš skeptičtí, ale situace nám přišla jako pokus o krádež telefonů, popř. hotovosti. V hostelu už na nás čekají, zjevně bylo poznat, že přicházíme, i když jsem byli o dvě ulice dál.

4. 12. 2019

Přejezd do Granady, z pohledu Honzy

Ráno vstáváme okolo deváté, do jedenácti totiž musíme vyklidit pokoje. V kuchyňce se trochu nasnídáme a rozmýšlíme se, jak pojedeme dál. Dnešním cílem je Granada a abychom se tam dostali, budeme muset opět jet přes Rivas. Lukáš si našel, že by autobus měl stát něco okolo 30 kordob (~21 korun). Vyrážíme na místo, kde je největší koncentrace autobusů a hledáme ten správný. Před ním stojí nějaký pán a říká, že cena za jízdenku je 50 kordob, místo původních 30. Moc se nám to nelíbí a snažíme se mu vysvětlit, že cena má být 30 kordob. Nakonec sleví na 40, na což tedy kývneme a nahází nám bágly na autobus. Máme trochu obavy, jestli nevypadnou, ale posléze se naše obavy začnou koncentrovat na něco jiného. Komu jsme to vlastně sakra zaplatili? Vzhledem k tomu, že není ani průvodce z autobusu, jsme o to víc znejistěli. Do toho Lukáš řekl, že by se mělo platit pouze v autobusu a většinou ne předem.

Autobus se rozjel a my napjatě čekáme, co se bude dít. Průvodce pomalu prochází autobusem a dojde až k nám, ale nakonec si nás nevšímá a nic po nás nechce. Všem nám docela spadl kámen ze srdce, ono dalších 30 kordob bychom asi přežili, ale těžko se musíme vyrovnávat s tím, že se nás skoro každý snaží nějak oklamat. V Rivas přestupujeme na autobus do Granady. Bohužel se na mě přilepil nějaký opila a chtěl, abych s ním jel někam na Ometepe. Docela těžce se ho zbavovalo, protože než jsme nastoupili, byla cena místo 50 kordob změněna na 90, takže jsme se o ceně chvíli dohadovali. Autobus má vyjet až za hodinu, takže jsme si šli trochu prohlédnout místní tržiště. Zkoušíme najít záchody, ale ty, co najdeme, jsou zpoplatněné. Radši se tedy vrátíme, protože nám začíná připadat, že bychom se mohli lehce ztratit.

V Granadě je už skoro tma a v podstatě na jediné, co teď myslíme, je sprcha a jídlo. Procházíme ulicemi směrem k hostelu, až konečně najdeme tu správnou. Vedle je i japonská restaurace, takže si s Tomášem můžeme trochu počíst v hiraganě. V hostelu nás uvítá úhledně vypadající pán, Ivan. Mluví výborně anglicky a má velice, ale velice dobré mravy. Byla to obrovská úleva si s někým promluvit a rozumět mu. Prohodíme pár slov, objevíme relativně velkou kuchyň a rozhodneme se, že si uděláme k večeři burgery. Jdeme opět nakoupit do Palí, paní za pultem s masem se trochu kroutí, ale nakonec si ukazováním a gestama nějak porozumíme.

Jde se vařit. Na zkoušku jsme nakoupili plantainy a zkusíme z nich vytvořit hranolky. Loupají se trochu hůř, než by člověk čekal. Šlupka se musí naříznout na dvou místech a postupně sundavat. To, co vypadá jako oloupaný banán, je něco tvrdého a škrobovitého. Vytvoříme z toho něco, co vypadá jako hranolky a jde se smažit. Mezitím děláme i maso. I když navenek burgery vypadají hotově, musíme je vrátit zpět na pánev, vevnitř jsou ještě docela syrové. Ale někomu to tak chutná. A hranolky? Řekněme, že vzhledem k tomu, že jsme je dělali poprvé, se docela povedli, chuťově se hodně podobají těm bramborovým.

Masa jsme nakoupili dost a většina už po prvním burgeru nemůže, takže zbytek masa zabalíme a strčíme ho do mrazáku. Odneseme pár talířů do kuchyně, abychom je mohli začít umývat. Mezitím ale přijde náš hostitel Ivan a ujme se toho. Přesto, že jsme se mu to snažili rozmluvit, tak pokračoval, prý, že by stejně neměl nic lepšího na práci. Žasli jsme. Hostel byl sám o sobě už levný, ale do toho jsme měli ještě snídani a takový servis? Řekli jsme si, že ochutnáme místní rum, Flor de Cañu, a pozveme Ivana na skleničku. Dozvídáme se, že Ivan žil skoro 20 let v USA a do Nikaraguy se vrátil kvůli rodině. Po chvíli vytáhne Ivan 12. letou verzi Flor de Cañy. Sem tam se u nás staví mladší zaměstnanec hostelu a taky si s námi připije. Místní připíjejí skoro stejně jako my. Při ťuknutí zvolají "Salut!", ale pak již nepokládají skleničku na stůl, to je považováno jako urážka.

5. 12. 2019

Granada, z pohledu Honzy

Na dnešek jsme zatím nic kromě snídaně neměli naplánovaného. Vstáváme na devátou a jdeme si dát snídani od Ivana, něco na způsob Gallo Pinta. Ivanovi poděkujeme a zeptáme se ho, jestli nemá nějaká doporučení na výlety v okolí. Doporučí nám, že bychom si mohli vyzkoušet kajaky nebo se podívat na blízkou sopku Masaya. Vyrazíme tedy do města a jdeme se podívat do pár ulic vzdáleného kostela. Zaplatíme si za vstup do věže a vyjdeme po velice úzkých schodech nahoru. Dostává se nám moc pěkného výhledu. Granada a její okolí vypadá až na pár vrcholků docela ploše.

Výhled z věže na katedrálu

Dole se chceme podívat trochu blíž k oltáři, ale někdo nám oznámí, že je daná část uzavřená. Kolem nás běhají dva malí kluci a nabízejí nám sušení ovoce, karamelizované oříšky a další maličkosti. Nakonec si za 10 kordob (7 korun) kupuji sušený ananas (doma bych za to dal tak 50 korun a víc). Další z nás také podlehnou a vyzkouší další cukrovinky.

Jedna z klasických barevných uliček v Granadě

Ve městě nás zastavují s nabídkami různých výletů. Jednou z nich byly i kajaky, nabídka nezní úplně špatně a tak na ni kývneme. Pro jistotu si na obchodníka vezmeme číslo a pokračujeme dál městem směrem k vodě. Ocitáme se v podivné ulici a skoro všude se válejí odpadky. Projdeme kolem jednoho baráčku k vodě a musíme si docela dávat pozor na hlavy, protože z nějakého důvodu tu mají ostnaté dráty (asi na věšení prádla). Bohužel zdejší pláž je zasypána odpadky, ať už to jsou jehly, nebo plechovky. Radši se přesuneme o pár set metrů dál, kde to vypadá úhledněji. I zde se nám snaží prodat jízdu na kajacích, ale o dost levněji. Trochu si o tom promluvíme, vzhledem k tomu, že jsme si již něco domluvili na zítra nám to nepřijde spravedlivé vůči druhému obchodníkovi. Opět si bereme číslo a domluvíme se, že jim dáme když tak vědět. Cestou na hostel se snažíme najít obchodníka s původní nabídkou, abychom ji mohli zrušit. Trochu nevěřícně na nás kouká a nakonec kývne.

Na hostelu si začneme dělat druhé kolo hamburgerů a po setmění začínáme slyšet ohňostroje a petardy. Chápu, že tenhle odstavec je takový nic neříkající, ale pak už se toho příliš nestalo. Do postele jsme šli relativně brzo, zjevně jsme byli docela vyčerpaní.

6. 12. 2019

Granada - kajaky, z pohledu Honzy

Probouzíme se na kajaky, ale docela nám trvá, než se vyhrabeme. Auta už na nás nervózně čekají, Martin L. ještě pozve Samanthu a můžeme vyrazit. U kajaků na nás čeká trochu překvapení, samozřejmě připlácíme za Samanthu, i když je to trochu nepoměr. V ceně měl být i anglicky mluvící průvodce, jenže majitelovi se celá nabídka moc nelíbila a začal věci docela překrucovat. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme měli slíbeno několik věcí a nakonec z toho skoro nic nemáme. Máme smůlu, za průvodce, po dalším smlouvání, musíme ještě připlácet. Ani nemluví anglicky.

Nasedáme do kajaků, mají docela vtipně udělané sezení. Jsou to takové ty bílé plastové židle, které by si dal člověk na zahrádku. Lukášovi s Tomášem se dostává o trochu většího komfortu, dostávají docela bytelný kajak, který by se jen tak nemusel převrhnout. Vydáme se na otevřenější vodu. Jirka s Dominikem začnou nabírat dost vody, ono Dominik je přece jenom o trochu těžší než většina z nás a kajak na něj není úplně stavěný. Párkrát se s nimi kajak převrátí, ale kluci si s tím dokážou docela poradit. Po cestě vidíme mnoho ostrovů, některé jsou soukromé a některé jsou určené na vyhlídku (bohužel s příplatkem). Máme ale štěstí a vidíme i nějaké opičky (teda byl to Monkey Island, takže by byla docela smůla je nevidět).

Zastavujeme u ostrova s restaurací. Jídlo si ale jako správní Češi nedáme a objednáme si pouze pivo. U sebe mám ještě kousek sušeného ovoce, takže se mohu trochu občerstvit. Jakmile nám přijde, že už by byl čas vyrazit, nasedáme na kajaky, Dominik s Jirkou se prohodí s Tomem a Lukášem, a můžeme vyrazit. Jízda je docela fajn a k přístavu se vracíme docela rychle.

Ivanovi koupíme jako dárek Bacardi a vydáme se podívat na Treehouse party. Byl to docela zajímavý zážitek, odvezli nás tam na korbě menšího náklaďáku a celá stavba (opravdu to byl Treehouse) byla úplně izolovaná od civilizace. Prostě džungle. Cestou domů nás překvapili snad jen zamčené dveře, ale Ivan nás naštěstí osvobodil.

7. 12. 2019

přejezd do Leonu, z pohledu Honzy

Další přejezd je tady (tentokrát do Leonu). Ještě poděkujeme Ivanovi, dáme mu dárek a vydáme se na autobusovou stanici a jdeme si odchytit autobus do Managuy. Sice tentokrát nejedeme klasickou hromadnou dopravou (alá chicken busy), ale přesto se nám pohodlí moc nedostane.

V relativně rušné ulici přestoupíme na autobus do Leonu (tentokrát už je to žluťásek) a jedeme. Cesta opět trvá pár hodin, ale naštěstí už nemusíme sedět tři vedle sebe (až nezvyklý komfort). V Leonu dorazíme do hostelu a již na prahu je docela jasné, že se nám příliš klidu nedostane. Byli jsme totiž v party hostelu. Nabízejí nám zde večeři a místní specialitu Gallo Pinto k snídani. Té už máme po krk a tak ji odmítneme. Poté si někteří dávají na chvilku šlofíka a pak se jdeme podívat do města, mají zde totiž probíhat slavnosti oslavy Panny Marie (la Purísima). Zkusíme místní Schwarmu, což je něco jako kebab, ale nic moc jako kebab.

V ulicích vidíme různé stánky, u kterých se mohou místní zastavit a pravděpodobně uctít památku Panny Marie (někde dostávali děti výslužku, to by mohl být i druhý důvod). Místním jsme tedy pouze koukali přes ramena a radši se dál procházeli po městě. Vzhledem k tomu, že bylo docela pozdě, jsme se vydali do hotelu a přemýšleli, co budeme dělat dál.

Nakonec jsem na hostelu zůstal, nebylo mi úplně dobře, ale většina se šla ještě projít zpátky do města a ochutnat další várku Flor de Cañy. Vzhůru jsme zůstali docela dlouho, kluci si ještě zatančili a dali pár (možná více) drinků, ale kolem třetí jsme už všichni úspěšně usnuli.

8. 12. 2019

Leon, Volcano boarding, z pohledu Dominika

Po divoké noci jsme se všichni probudili s lehkou kocovinkou a obecnou nechutí k životu. Vstali jsme a šli připravit snídani šampionů – ovesné vločky s kakaem. Nadešel den, na který se těšíme už několik měsíců, den volcano boardingu! Pro ty z vás, kteří neví oč se jedná, představte si, že po dřevěném prkně sjíždíte aktivní sopku rychlostí, za kterou by vás v obci čekala pěkná pokuta. No kdo by do toho nešel, že?

Jelikož u vchodu hostelu visí velká cedule, na které stojí, že volcano boarding se koná každý den v 10 ráno a v 1 odpoledne, naivně jsme předpokládali, že tomu tak bude. Nikam jsme nespěchali, v klidu se nasnídali, dali se do kupy a řekli si, že pojedem odpoledne.

Kolem oběda jsme si řekli, že by teda bylo fajn si ten volcano boarding už zarezervovat, načež nám pán na recepci sdělil, že se v 1 nic nekoná, a že si budeme muset zaplatit za soukromou dodávku a průvodce. Jelikož byl volcano boarding hlavním důvodem pro náš příjezd do Leonu, nezbývalo nic než smlouvat a dohodnout se na ceně 200 USD za dodávku. Honza, Michal a Tomáš s touto nabídkou spokojeni nebyli a ani námi aplikovaný peer pressure jejich postoj nezměnil, takže jsem jel já, Lukáš, Jirka a oba Martinové. Místo původní ceny 30 USD nás zážitek vyšel na 45 USD na osobu (včetně 5 USD poplatku za vstup do národního parku).

V jednu jsme si tedy nastoupili do dodávky a vyrazili směrem k aktivní sopce Cerro Negro (v překladu doslova Černý kopec) v leonském pohoří Cordillera de los Maribios. Průvodce je celkem cool týpek z Panamy, který vyrůstal v USA, tak s ním trochu pokecáme, aby nám ta cesta utekla. Terén v národním parku nebyl nic moc, takže to s námi vzadu v dodávce celkem mávalo.

Dráhy, po kterých se sjíždí Cerro Negro.

Po příjezdu na místo nám bylo rozděleno naše vybavení, které se skládalo z ochranného obleku (o jehož užitečnosti osobně pochybuji, ale o tom později), ochranné brýle a samozřejmě samotné dřevěné prkno s takovou přilepenou fólií zespoda, která prý celou konstrukci zrychluje. Za dalších 5 USD jsme si mohli vybavení nechat vynést nahoru, ale jsme přece silní chlapi, to zvládnem. Výšlap nahoru nebyl nijak příliš náročný, trval zhruba hodinu a ačkoliv byl terén poměrně nepohodlný (vratké ostré sopečné horniny), krásné výhledy na okolní krajinu ho značně zpříjemnily. Průvodce šel o pár desítek metrů před námi, aby mohl fotit nás a okolí. Také nám sdělil nějaké základní informace o Cerro Negro a jeho okolí a o samotném volcano boardingu. Zmínil se o člověku, který stanovil rychlostní rekord na 95 km/h. Slušný. Také nám vyprávěl, jak se tu někdo pokoušel pokořit rychlostní rekord na kole a zlámal si přitom prakticky každou kost v jeho těle (https://www.youtube.com/watch?v=hjAbcot3gqk, nemáte zač). Na odlehčení pak také zmínil dva rekordy, které nechtěl abychom se pokoušeli získat. První je nejdelší jízda dolů (nějakou paní prý musel dolů strkat asi 34 minut) a druhý je počet neúspěšných pokusů o sjezd (nějaká paní si už třikrát vyšla nahoru, ale při pohledu dolů si to radši zase sešla pěšky).

Skupinovka a Cerro Negro v pozadí.

Cerro Negro je aktivní sopka, která vybuchuje pravidelně každých cca 15 let, ale momentálně má několik let zpoždění oproti předpovědím, a tak je možné, že k erupci dojde třeba zrovna teď, když si čtete tento blog. Průvodce nám vyprávěl, jak se před rokem celá sopka při výšlapu nahoru začala otřásat a už si myslel, že to pod nimi bouchne. To, a stoupající kouř z kráteru, nás trošku znejistilo. Sopečná aktivita je zde totiž skutečně patrná, když botou odhrabete zem a přiložíte ruku, ucítíte, že půda je skoro až nesnesitelně horká. Dříve do ní zahrabávali brambory a nechávali je přes noc upéct.

Za námi jeden z kráterů, pod námi možná ještě zakopané brambory.
Všichni připraveni ve výstroji, ještě povinná fotka s vlajkou.
Já s Martinem se chystáme nasednout a zdolat Cerro Negro (nebo se Cerro Negro chystá zdolat nás?)...

Když jsme se dostatečně pokochali okolní přírodou a pohledy do kráteru, byl čas se obléct do obleku, udělat klasickou fotku s vlajkou a připravit se na sjezd. Jako první jsme se přihlásili, že pojedeme já a Martin V. Připravili jsme se každý do své dráhy, vyslechli instrukce, rychle se pomodlili (jak za chvíli poznáte, Bůh asi věděl, že na nedělní mše moc nechodím) a na znamení se odstrčili. V tento okamžik si uvědomíte dvě věci. Jednak, že sráz dolů je o dost strmější než se zdá, a také že ať se snažíte jak chcete, prkno se moc ovládat nedá. Jelikož jsem se snažil o rychlý čas, lehl jsem si na záda a zvedl nohy do vzduchu tak, jak nám to průvodce poradil. To jsem sice udělal správně, ale asi jsem seděl o kousek víc vlevo od prostředku prkna, jelikož jsem po chvíli cítil jak se začíná stáčet. Měl jsem takové tušení, že to možná nedopadne dobře, ale přece nebudu brzdit, copa jsem. Netrvalo dlouho a svého ega jsem začal poměrně litovat. Prkno se stočilo natolik, že se okrajem zaseklo a já vyletěl po hlavě dolů. Pár vteřin jsem se točil ve směsi prachu a ostrých sopečných hornin, než jsem se konečně zastavil a mohl vydechnout. Myslel jsem si, že je vše v pohodě, než se mi najednou zatemnilo před očima a ucpal se mi nos. Při pádu jsem si totiž rozsekl čelo tak, že mi celý obličej zmizel pod vodopádem krve a chvíli jsem přes něj neviděl. Já vím, šikula. No co, vyšlápl jsem si pár metrů nahoru abych posbíral ochranné brýle a prkno, nasedl a dojel zbytek za Martinem, který mě mezitím předjel. Ve chvíli kdy se na mě Martin otočil a já viděl hrůzu v jeho výrazu mi došlo, že to asi nebude jen škrábanec. Postupně pak dojel Jirka s Martinem a Lukáš. Průvodce vypadal, že je na podobné úrazy docela zvyklý, protože nám nejdříve rozdal pivo a meloun, a pak až mi dal vodu na vymytí rány. Cesta na hostel nebyla nic moc, protože jsem se jednou rukou snažil udržet tlak na ráně, druhou se udržet na místě v drncajícím autě a celkově ze mě začal opadávat adrenalin a nastupovala bolest a asi znamení lehkého otřesu mozku. Jako naschvál nám do rádia začaly hrát písničky „Hot blood“ nebo „Way down we go,“ což bylo docela tematické.

It was at this moment that Dominik knew, he f*cked up... :)
Au.

Na hostelu nám jako bonus na baru namíchali mojita, ale když se mi po prvním napití zamotala hlava ještě víc, raději jsem ho přenechal někomu jinému. Ve vedlejší ulici byla soukromá klinika, tak mě tam kluci odvedli a Michal šel se mnou do ordinace, aby mi pomohl se španělštinou. Doktorka byla celkem fajn, ale na sestřičce bylo vidět, že je extrémně znuděná a vše dělá schválně pomalu. Připomněla mi pětileté dítě, které bylo donuceno k úklidu pokoje a naschvál tam dělá bordel a loudá se – ne zrovna něco, co vám v podobné situaci zvedne náladu. Když mi doktorka zašila čelo čtyřmi stehy, řekla jí, aby mi vyčistila sedřenou ruku. To dopadlo tak, že jsem si to čistil sám ve dřezu, na který mi ukázala. Pozitivní bylo, že za celou návštěvu jsem platil jen asi 35 dolarů a předepsané antibiotika na 7 dní mě stály 19 korun. Naopak co není úplně fajn je to, že mi to doktorka sešila celkem na ho… - no prostě ne zrovna ideálně, takže mi na památku zůstane pěkná jizva. Kluci mi začali říkat Harry Potter, tak jsem si alespoň vyčaroval úsměv na tváři tím, že jsem z nás měl nejvyšší naměřenou rychlost – 70 km/h (#worthit). Těsně druhý byl za mnou Martin L. s rychlostí 69 km/h, pak Jirka (63 km/h), za ním Lukáš (52 km/h) a Martin V. se se svými 25 km/h vymlouvá na odřený prkno. :P

Edit by Martin: Ta předem zmíněná magická blbost zespoda té překližky, což je vlastně jen kus laminátu odloupnutý z jakéhosi starého nábytku, se totiž vždycky lepí předem na to prkno a je to na jednu jízdu, pak se musí měnit. Když jí někdo nalepí blbě, tak tu cestu nezvládne. A tak zhruba v půlce kopce, kde mi to ještě jelo, chvíli po tom co Dominik zmizel v oblaku prachu a prkno nechal za sebou, to moje pořádně ruplo a pak začalo značně zpomalovat, ani to nedojelo až dolů a musel jsem ještě 50m pěšky. #dobrejDeal za $45

Vydržela stejně dlouho jako Dominikovo čelo, tj. moc dlouho ne
Úsměv na tváři mi nezmizel ;)
Naměřené sjezdové rychlosti.

Zbytek dne jsme strávili zaslouženým odpočinkem a čekali, než pro nás v noci přijede shuttle do El Tunca.

Pár poznámek na závěr

Nikaraguu poslední dobu (hlavně minulý rok, 2018) svírají politické problémy. Díky tomu se mnoho turistů rozhodlo do Nikaraguy nejezdit a bylo to docela znát. Momentálně se situace zlepšila, přesto místní značně mrzí jejich nedostatek. Úbytku turistů bohužel nepomáhá to, jak se místní k turistům chovají při placení. Mnohokrát, jak jste se pravděpodobně dočetli, jsme zápasili s vyššími cenami, než měly původně být a trochu nám to pokazilo mínění o zdejších manýrech. Naštěstí lidé jako Ivan nám o dost zlepšili náladu. Ivan nám také vysvětlil, co se v zemi stalo, a že místní vždy rádi vidí, když se staří hosté vrátí zpět.

Zároveň nás docela překvapilo, že většina (no v podstatě všechny, co jsme viděli) místních supermarketů spadají pod řetězec Walmartu. Vliv z americké strany tu byl docela citelný a některá místa připomínaly takové hodně, hodně chudé U.S.A.