Když jsem si posílal svou první žádost o předměty na podzimní term, určitě jsem nečekal, že skončím se svojí náhradní volbou (bylo potřeba napsat předměty, které určitě chceme a pak předměty, které by nám nevadily), Japonštinou. Překvapivě jsem ale nebyl sám, Japonštinu měl zapsanou i Tomáš. Tak jsme se usnesli, že bychom tu Japonštinu přece jenom mohli zkusit. Na výběr byly dva časy, od 11:45 nebo od 13:50. Vybrali jsme si ten první. Sice to nebylo úplně brzo, ale díky uzavřené místnosti bez oken jsme se vždycky tak nějak cítili hrozně unavení (bylo to vidět na většině třídy). Hodiny učila vzrůstem malá, ale velice čiperná japonská paní - Ueno Junko (上野純子).

Co se dělalo v hodinách? Četli jsme gramatiku, zkoušeli ji různě aplikovat, dělali různé aktivity na mluvení a postupovali dle velice kvalitně zpracované knížky Genki. Hodiny byly ale pouze malou částí celé Japonštiny na Unionu. Mimo časově náročných úkolů jsme měli povinné laboratoře, lunch tables a japonsky zaměřené události. O tom, že jsou všechny tyto věci povinné, jsme se bohužel dozvěděli až v sylabu předmětu. Náročnost úkolů tkvěla v tom, že jsme museli používat úplně nová písma - hiraganu, katakanu a kanji. A ano, všechny tyto abecedy se používají. Hiragana (ひらがな) se hodně používá pro gramatiku a přepis kanji. Historicky ji používali především ženy, ty neměli přístup ke stejnému vzdělání jako muži (pokud je někde vnímaný rozdíl mezi ženským a mužským pohlavím, je to určitě Japonsko). Katakana (カタカナ) se používá pro přepis cizích slov do Japonštiny. Velký vliv má Angličtina, často se dá použít nějaké anglické slovíčko s japonskou výslovností a šance jsou, že vám někdo porozumí, docela vysoké. Katakana a hiragana mají stejnou výslovnost, někdy jsou si i dost podobné jejich znaky (např. き a キ, ヘ a へ). Znaky hiragany jsou více zakulacené a katakana má znaky více ostré. A pak je zde samozřejmě kanji, základní písmo převzaté z Čínštiny. Jsou to takové ty čtverečky a čárky, např. 日本語 (Japonsko + slovo = Japonština). Čínština má úplně jinou výslovnost, ale co se znaků týče, jsou si významem často velice podobné. Samozřejmě se také liší v pořadí psaní (tj. jednotlivé čárky).

Hiragana
Kanji

S Tomem jsme často trávili mnoho hodin nad úkoly. Některé nám přišly už trochu zbytečné, ale dělat jsme je museli. Každý týden byl alespoň jeden test na slovíčka, nějakou tu gramatiku, nebo psaní kanji. V hodinách byla také japonská asistentka Noriko Mitani. Ta mimo jiné vedla laboratoře, které mi bohužel přišly jako absolutní ztráta času. Učitelky Japonštiny ji bohužel zaúkolovali tak, že neměla skoro žádný čas pro sebe (většinou mají jazykoví asistenti docela málo práce, Noriko však tvrdila, že pracovala i dvakrát víc, než měla ve smlouvě). Díky našemu dobrému vztahu jsme měli šanci slyšet i některé drby, které si o nás učitelky říkaly (nic extra, ale probírala se mezi nimi i sexuální orientace), ale také drby o učitelkách samotných.

Po několika hodinách Japonštiny
Hotovo

V zimním termu vystřídala 上野先生 (Ueno Sensei) Satomi Imagawa (聡美今川). A uf... Byla to docela velká změna. 今川先生 byla v hodinách mnohem aktivnější. Docela nám s Tomem trvalo, než jsme si zvykli. Tentokrát jsme měli hodinu od 13:50 (na výběr byla ještě hodina od 15:00, ale to už na nás bylo docela pozdě). 今川先生 po nás navíc požadovala opravdovou kopii knížky. Do té chvíle nosil Tom svého Maca a na něm jsme si otevírali učebnici a pracovní sešit. Naštěstí se to dalo docela jednoduše vyřešit. Mohli jsme si tisknout s poskytnutým kreditem v knihovně, anebo ještě líp, zadarmo (teda ne, že bychom tisknutí v knihovně neměli zadarmo, ale bylo to omezené) na ITSku, kde jsem pracoval, nebo v CROCHETu (robolaboratoř v Olinu). Množství práce bylo podobné, ale na pamatováka to bylo určitě těžší (bylo zde velké množství kanji). Tady by bylo asi docela dobré popsat studentskou sestavu ve třídě. Největší menšinou zde byli Číňané, kteří byli, prostě řečeno, zazobaní. Noriko nám říkala, že učitelky kvůli tomu museli volit vhodnější slova, protože si čínské děti často neuvědomovaly, že některé věci nejsou úplně normální (třeba jen tak někam letět vrtulníkem na jeden den a pak se vrátit). Přesto si je 今川先生 snažila trochu dobírat. Čeho jsem si ještě všimnul, že nynější vyučující byla velice alergická na pozdní příchody. Jednou jsem si během hodiny zašel na záchod, zabralo mi to osm minut a už jsem to měl v poznámce u jména. Nebo jsme hodně často chodili pozdě na laborky (Noriko nás práskla!), což se odrazilo na jakémsi neoficiálním známkovém papíru (bylo to na midtermu, bohužel jsem všechny papíry před odjezdem domů vyhodil, čili fotku nemám).

Hlavním příbytkem tohoto termu byl 文化祭 (Bunkasai) - takový menší kulturní festival a také oslava příchodu jara. Na festival jsme museli natrénovat písničku, bylo to brané docela vážně (teda... já to bral docela na lehkou váhu). Tomáš si zazpíval úvodní písničku z animáku Doraemon a naše skupinka si vzala Kataomoi (do teď vlastně moc nevím, co jsem to vlastně zpíval, ale docela se mi to líbilo). Na Union se sjely japonské rodinky z okolí, takže jsme měli kinosál plný rodičů a dětí. Na oběd jsme byli rozdělení do skupinek. Každá skupinka dostala rodinu, se kterou pak obědvala. Já jsem byl ve skupině s jednou paní a jejím klučinou. Měli jsme za úkol položit několik otázek. Bylo vidět, že to paní nedělala prvně, tak nám i docela pomáhala. Zjistil jsem, že pracuje v General Electric a dělá něco na způsob softwarových návrhů. To pro mě znělo i docela zajímavě, vzhledem k tomu, že jsem se, sice pozdě, chtěl ucházet o nějaké internshipy. Zkusil jsem se jí na to zeptat, ale mojí otázku smetla ze stolu s tím, že přijímají pouze PhD studenty a že moje šance jsou prakticky nulové. Auvajs. Oběd byl nejlepší částí celého festivalu. Dovezlo se jídlo z japonské restaurace, tedy hromada sushi a velké množství jídla, které ani neumím pojmenovat.

Tomášovo vystoupení na 文化祭 (Bunkasai)
Oběd

Když přišlo na zápis předmětů, zjistil jsem, že nemám moc, co si zapsat. Vzhledem k tomu, že se dva předměty, které jsem chtěl, kryly, skončil jsem nakonec opět do jarního termu s Japonštinou. Bohužel jsem ztratil parťáka. Přesto, že na něj byl v tomto směru vyvíjen peer pressure Imagawou, Tomáš odmítl. Dokonce se ho ptala, proč si předmět nechce zapsat a že by to v daném směru zlepšila. Tomáš bohužel odolal, ale stejně se nám ten jarní term trošku, s prominutím podělal (díky koroně). Japonštinu jsem se tedy začal učit online přes všemi milovaným, bezpečnostním ementálem - Zoom (jsem ale překvapený, že mají i verze pro Linux, dokonce specificky pro Arch, nebýt malicherností s bezpečností, byla by to i docela dobrá beta verze použitelného softwaru).

V jarním termu se tedy musel úplně změnit systém. Testy, které měly docela vysokou váhu, úplně zmizely. Klade se důraz na aktivní účast v hodině (tj. nejde o to se pouze připojit a koukat), ještě větší na domací úkoly a také na různé projekty (např. trivia kvíz). Bohužel i zde jsou povinné laborky. Upřímně si ale myslím, že tím 今川先生 vyšla vstříc Noriko, která k její smůle zůstala uvězněná v Americe (snažila se dostat zpět do Japonska, ale její lety byly zrušeny). Na začátku jsem si od hodin moc nesliboval, ale 今川先生 byla schopná se přizpůsobit a hodiny úplně přepracovat. Hodiny jsou tedy interaktivní a často se využívá možnosti "Breakout rooms", kde má správce schůze možnost rozřadit účastníky do skupinek o různém počtu. Hodiny mám sice od osmé hodiny večerní, ale dá se to přežít. Nakonec je to i docela sranda, ale je vidět, že by všichni byli mnohem radši ve třídě.

Na závěr bych chtěl říct, že pokud jste se přihlásili na výměnný program na Unionu a nevíte, co si vybrat, vemte si Japonštinu. Je to hodně práce a zabere to dost času, ale do předmětu nevrážíte čas sami. Učitelky opravdu chtějí, abyste se jazyk naučili a i mu porozuměli. Samozřejmě je možnost si zapsat Japonštinu na FELu, ale tam není taková časová dotace a kde jinde by vás to někdo učil zadarmo? Mimo jiné, o japonské kultuře se můžete také mnohé dovědět, ale bude to spíš na vlastní pěst nebo na různých japonských událostech.


Kód předmětu: JPN-100-xx až JPN-102-xx