21. 12. 2019

Přesun do Belize, z pohledu Lukáše

Rozloučili jsme se s Guatemalou a vyrazili jsme si připsat další středoamerickou zemi na seznam námi navštívených míst. Loučili jsme se ale bohužel trochu déle, než bychom si přáli. Fronta na hranicích se táhla ještě pěkný kus před samotný vchod do budovy. Jestli nás ale tahle cesta něco naučila, tak je to trpělivosti. Po zhruba dvou hodinách jsme to dokázali, oficiálně jsme opustili Guatemalu. Pro vstup do Belize nás tak ale čeká ještě jedna hraniční kontrola, která naštěstí ale nezabrala zdaleka tolik času.

¡Adios, Guatemala! Welcome to Belize! Belize je malý a chudý stát na pobřeží Karibiku, který je pro nás naštěstí členem Commonwealthu. Tudíž se zde mluví anglicky a dokážeme tak s domorodci vést složitější konverzaci a mé jazykové schopnosti nekončí u zjištění pozice záchodů v restauraci lámanou španělštinou. Země je to kompletně jiná od zbytku Střední Ameriky, připadáme si tu spíše jako na Jamajce nebo někde jinde v Karibiku.

Rychle se také ukázalo, jak je Belize chudá země, hned když jsme přijížděli do největšího města Belize City. Náš autobus jel hlavní silnicí v Belize; Ta hlavní je tu jenom jedna spojující Belize s civilizací. Říkají tomu dálnice, ale i D1 je kvalitnější dálnicí. Přijíždíme tedy do největšího města a kolem "dálnice" najednou zmizí domy a nahradí je hroby. Asi kilometr tak projíždíme skrz hřbitov a to jedeme po té nejlepší silnici do největšího města země. Drive-through fast foody jsou v Česku normální, ale drive-through hřbitovy se podle mě asi neuchytí a zůstanou specialitou Belize.

Po vystoupení z autobusu se musíme přesunout pár kiláků na stanici vodního taxi. Vypadá to tu jak v nějakém černošském ghettu na úrovni Detroitu, to bych od Belize fakt neočekával. O to větší kontrast to bylo s tím když naše loď konečne dorazila do cíle - ostrova Caye Caulker. Vypadá to, že následujících pár dní strávíme v ráji.

22. 12. 2019

Caye Caulker , z pohledu Lukáše

Caye Caulker je malinkatý korálový ostrov v Karibském moři. Od jednoho pobřeží k druhému ho dokážete přejít za pár minut a podélně tak za dvacet. Auta tady nejezdí, všude se dá dojít pěšky nebo dojet golfovým vozítkem. Vlastě ani silnice tady nejsou, jen cesty z udusaného písku a lemují je palmy. Máme tu tedy bílý písek, palmy a průzračnou vodu, takto si představuji luxusní odpočinek v Karibiku.

Ostrov má svůj slogan "Go slow" a čas tu vnímáte trochu jinak. Ihned se dostanete do nálady, že vlastně nikam nemusíte spěchat a chcete si odpočinout. Zároveň tu ale čas šíleně utíká. Strávíte tu čtyři noci a ani nevíte jak. Jediné, co vás motivuje vypadnout, je fakt, že se jedná o nejdražší zemi Střední Ameriky. Na to jsme se ale samozřejmě připravili a tak jsme se už v Guatemale obrnili zásobou polívek, kukuřičných placek, fazolovou pastou atd. Po cestě po ostrově všude potkáváme humry, ty tady snad nabízí každá restaurace, ale zrovna o levnou záležitost se nejedná. Po dokonalém koupání se pak na hostelu musíme místo humra spokojit s polévkou z pytlíku.

23. 12. 2019

Někde, z pohledu...

Na tento den jsme si naplánovali jednu z nejzajímavějšíh aktivit a nejlepších zážitků za celou naší měsíční cestu - vyrážíme šnorchlovat do druhého největšího korálového útesu na světě. Zvolil jsme si celodenní plavbu od Caveman Tours, která nás provezla po několika místech, kde jsme šnorchlovali. Ač to nebylo zrovna nejlevnější, jsou to profesionálové a jejich společnost můžeme všem doporučit.  

Mořský predátor.

První zastávkou je tak místní mořská rezervace, kde zkoumáme všechnu možnou faunu i flóru. Krom menších rybek na nás mezi korály vyplouvá i rejnok a žralok vouskatý. Třešničkou na dortu jsou pak karety - mořské želvy proplouvající pár metrů před námi.

Na jedné z našich dalších zastávek se počet žraloků, co jsme viděli, zněkolikanásobil. Tady je teda tak trochu přilákali žrádlem, ale dušovali se, že tak nenarušují jejich přirozené hledání potravy a nevzniká tak závislost žraloků na turistech. Bylo nám řečeno ať se držíme alespoň nějaký ten kousek od nich. Příjemné překvapení je, když si nastavujete akční kamerku, nedáváte pozor a jeden žralok se chce s vámi seznámit trochu intimněji, ale žádné nebezpečí nehrozilo.

Na lodi dostáváme i objedváme a pokračujeme k dalším zastávkám. Jednou z nich je například i lodní vrak prorostlý korály.

24. 12. 2019

Vánoce na Caye Caulker, z pohledu Dominika

Značnou část podzimního trimestru jsme se všichni rozhodovali, jestli se na Vánoce vrátit domů a strávit svátky s rodinou. Michal se nakonec rozhodl pro pohodlí domova, za Martinem L. si rodina přiletěla do New Yorku a druhý Martin neměl moc na výběr vzhledem k tomu, že si v Salvadoru utrhl rameno a svátky strávil na operačním sále v Čechách. Zbytek z nás měl tedy na Vánoce jasno - letos budou v Karibiku! Pamatujete si, jak se každý rok na Vánoce probudíte a nemůžete se dočkat večera až bude kapr, stromeček a dárky? Tak naše ráno začalo trošičku jinak...

Dobré ráno Botrane.
Připraven a ve vánoční náladě.

Když jsme se probudili, udělali jsme si snídani a chvilku se opalovali na terase. Pak přišel čas na něco, na co jsme se těšili už rok předem. Uspořádali jsme tradiční photoshoot na pláži se Santovskými čapkami a rumem. Proč je tento photoshoot tradiční, ptáte se? No před pár lety byla na Unionu parta starších ČVUŤáků, kteří si zimní prázdniny naplánovali velmi podobně a na ostrově Caye Caulker si pořídili přesně takovou společnou fotku. Byla by škoda se tímto báječným nápadem neinspirovat, takže jsme se rozhodli, že z toho založíme tradici! Asi není třeba říkat, že lidi co chodili kolem se na nás koukali trochu divně. Někteří kolemjdoucí se nás dokonce ptali, jestli fotíme kalendář, což vlastně mohl být docela dobrý nápad, výdělek z prodeje by nám mohl pomoci financovat tuto cestu, ale buďme realističtí, kdo by si koupil kalendář pěti FIŤáků v plavkách... :D

Úvodní fotka našeho kalendáře.
Soutěž kdo nejvíc zatne záda.

Zbytek dne jsme strávili na pláži, kde jsme se opalovali, plavali, lezli na palmy pro kokosy a obecně se snažili zotavit z náročného předchozího dne, abychom byli čilí na Štědrý večer.

Karibský Spiderman v podání Lukáše.

Štědrovečerní večeři jsme si naplánovali v restauraci Maggie's Sunset Kitchen, kterou nám doporučil jeden z těch, co s námi absolvovali pochod k jezeru Atitlán v Guatemale. Překvapivě neměli kapra ani řízek, tak jsme museli trochu improvizovat. Ostatní kluci si dali grilované kuřecí plátky a já s Lukášem jsme využili příležitosti, že jsme takhle v Karibiku a objednali jsme si každý pořádného humra s rýží a plantány. Vánoční to moc nebylo, ale pochutnali jsme si parádně. A číšnice nějak jednoho toho humra zapomněla započítat, takže jsme nakonec docela i ušetřili (ale psst).

Štědrovečení humr.
Feliz Navidad! (= Šťastné a veselé!)

S plnými žaludky, jsme se vrátili na hostel, kde jsme si připili flaškou šampaňského a začli míchat drinky. Když už jsme byli v té pravé vánoční náladě, vyrazili jsme směrem na pláž, kde se konala velká vánoční párty v jednom klubu. Cestou jsme narazili na jednoho ze zdejších obyvatel, který si všiml našich Santovských čapek a zeptal se, zda by od nás k Vánocům nemohl dostat nějaké "Santa's bad bitches", jelikož byl prý celý rok hodný. Měl si o ně napsat Ježíškovi, my takové věci nevedeme.

V klubu jsme tancovali asi do 3 do rána, byla to poměrně velká událost, kde se v průběhu večera vystřídala tak půlka ostrova. Nad ránem na nás už padala únava, a tak jsme se postupně odebírali zpět na hostel a do postelí.

Pre-game nesmí chybět ani na Vánoce.

25. 12. 2019

Přejezd do Mexika, z pohledu Dominika

Náš pobyt na malebném ostrově v Karibiku se uchýlil ke konci a byl čas vyrazit do poslední země, která na nás během této poutě napříč Střední Amerikou čekala - Viva la Mexico! Ráno jsme si sbalili krosny a vodním taxíkem dojeli do Belize City. Tam jsme došli na autobusové nádraží a snažili se zjistit, kdy pojede náš bus. Všichni nám říkali, že žádný bus do Mexika na Vánoce nepojede a snažili se nás nahnat do jejich taxíků. Naštěstí jsme se nenechali ukecat a po dlouhém čekání se nějaký ten bus přeci jen našel. Cesta nebyla úplně příjemná, protože si na sedadlo přede mě sedla zdejší dáma, která si přitáhla obří rádio a začla z něj na plný pecky pouštět reggae. K tomu se ještě přidal další poměrně bezdomovecky vypadající člověk co si sedl vedle mě a začal k hrající hudbě hlasitě zpívat a tancovat. Je třeba podotknout, že ani jedno mu moc nešlo, a tak jsem jen odpočítával kilometry než se dostaneme na mexické hranice. Tam jsme vystoupili a šli pár set metrů pěšky k místu, kde proběhla notorická hraniční kontrola.

Vřelé přivítání v Mexiku.
Přechod přes hranice.

Na hranicích se nás zeptali co chceme dělat v Mexiku a kam plánujeme jet, pak jsme si museli odložit veškerá zavazadla a ta byla zkontrolována policejními psy. Naštěstí nám na Caye Caulker nikdo nepodstrčil žádné nelegální látky, a tak nás pustili. Hraniční přechod se však nachází v takovém dost izolovaném místě, kde skoro nic a nikdo nejezdí. Proto jsme si řekli, že nejlepší volba bude vzít si taxík a dojet do Chetumal, odkud jezdí autobusy do Tulumu.

Nojo, ale místní taxikáři viděli šanci zbohatnout a celé nám to dost zkomplikovali. U přechodu totiž čekal jeden, který se s námi hned začal domlouvat na ceně. Zeptali jsme se, zda je možné platit v belizských dolarech místo mexických pesos a on že prý není problém. Měl vesměs pravdu, pro něj to problém asi nebyl, ale pro nás už problém trochu byl, když nám sdělil kurz, podle kterého to počítal, a cena tak vyšla skoro dvojnásobná oproti ceně v pesos. Začali jsme se s ním dohadovat, že to špatně převedl, ale s naší lámanou španělštinou to nebylo moc efektivní. Hádka docela eskalovala a nikam to nevedlo, tak jsme mu řekli, že si najdeme nějaký jiný způsob dopravy a odešli jsme. O pár set metrů dál nás dojel ještě spolu s kolegou a opět nás začal přemlouvat. Řekl nám, že v tuto dobu na Vánoce rozhodně do Chetumalu žadný bus nepojede a nabídl nám novou, tentokrát již přijatelnější cenu. Honza se ještě ujišťoval, že se jedná o cenu za dopravu nás všech a on to potvrdil. Tak jsme se začali skládat do aut a v tu chvíli z něj vylezlo, že cena co nám dal vlastně není za všechny dohromady, ale jen za jedno auto, takže budeme platit dvojnásobek. Proběhla další hádka, řekli jsme mu, že se teda klidně nacpeme do jednoho auta, ale na to nám řekl, že to nejde. Honza se mu ještě snažil tak 10 minut vysvětlit, že nám řekl, že cena je za všechny, ale když se pak týpek naštval a začal nám nadávat, tak Honza velmi rázně prohlásil "Mi maleta por favor!" (="Mé zavazadlo, prosím!") a ukázal na zavřený kufr auta. Taxikář naštvaně rozhodil rukama, otevřel kufr a nechal nás vzít si věci a odejít. Zamávali jsme mu na rozloučenou a vyrazili hledat jak se tedy dostat do Chetumalu.

Moc nadějně to nevypadalo, ale pak se na nás usmálo štěstí. Jela kolem totiž rodinka s takovým autem s přidělanou korbou a docela po nás koukali, tak jsme je zkusili stopnout. Řidič nám zastavil a Honza se s ním domlouval, jestli by nás nemohl hodit do Chetumalu. On souhlasil a řekl, ať si naskočíme dozadu na korbu. Tam se už tak mačkali asi 4 další lidi, ale nějak jsme se tam k nim ještě naskládali. Cesta byla velmi nepohodlná, stísněná, místy to vypadalo, že z té korby vypadneme a rodinka na nás celou cestu vtipně koukala a usmívala se, ale patří to mezi jeden z našich nejoblíbenějších zážitků této výpravy. Konečně jsme totiž našli někoho, kdo se nám opravdu snaží pomoct, je přátelský a ani za to nic nechce. Mexická rodinka nás vyhodila v Chetumalu, dali jsme jim 10 dolarů jako poděkování a vyrazili hledat další spojení do Tulumu.

Cesta s mexickou rodinkou do Chetumalu.

Při čekání na bus jsme si zašli do nedalekého bistra ochutnat nějakou tu mexickou kuchyni.

Mexické bistro.

Autobus, který nás vezl do Tulumu byl sice docela pěknej, ale taky byl přebookovanej a místenky tam neměli vůbec žádný význam, každy si seděl kde chtěl a lidí bylo víc než míst, takže jsme většinu cesty museli stát.

V noci jsme dorazili do Tulumu, zašli se ubytovat na hostel a sehnat nějaké jídlo. Našli jsme restauraci, kde dělali pravé mexické tacos. Musím říct, že byly pálivější, než jsem čekal. Původně jsem si neobjednával žádné pití s tím, že se pak napiju na pokoji, ale po prvním soustu už jsem volal na číšníka, aby mi přinesl colu.

Jelikož už bylo pozdě a všichni jsme byli po celodenním cestování unavení, tak jsme po večeři zalehli a spali až do rána.

26. 12. 2019

Přejezd do Cancúnu, z pohledu Dominika

Ráno nás čekala příjemná snídaně na střeše našeho hostelu, a pak procházka centrem Tulumu.

Snídaně na střeše hostelu.
Kostel v Tulumu.

Udělali jsme si rychlý nákup na cestu a zarezervovali autobus. Pak jsme se vrátili na hostel, sbalili si věci a vyrazili čekat na autobusové nádraží.

Cesta proběhla v pohodě, jeli jsme podél pobřeží a občas byla vidět nějaká památka ve formě mayských ruin.

Cancún byla asi největší civilizace, ve které jsme za celý ten měsíc byli. Jedná se o poměrně velké město na jihovýchodním pobřeží Mexika, které je častou destinací Američanů a obecně turistů, kteří jedou na dovolenou na párty (především Spring Break). Vzhledem k tomu, že jsme však ráno museli brzo vstávat a jet na letiště, tak jsme na žádnou párty nešli. Místo toho jsme našli nějaký obchoďák, udělali si nákup na cestu zpátky a samozřejmě jsme si také koupili mexickou tequilu a pár piv (Modelo a Corona). Když jsme nakupovali obecné potřeby, které by nás v USA stály dvojnásobek (sprcháč, pasta na zuby, deodorant...), dostali jsme skvělý nápad. Narazili jsme totiž na barvu na vlasy a jak jste si možná všimli z fotek, pokud čtete celý průběh této cesty, tak Jirkovi za ten měsíc stačily narůst pořádné vousy. Takže jsme mu je logicky museli nabarvit! Koupili jsme červenou barvu na vousy, teda na vlasy, a vyrazili směrem na hostel. Cestou se s Honzou ještě rozloučil jeden zdejší pták.

Honza na špatném místě ve špatný čas.

Na hostelu jsme si dali mexická piva a Honza s Jirkou se odebrali do sprch, kde pracovali na Jirkovo vousech.

Jirka s Honzou spolu ve sprše.

No posuďte sami, ale myslím, že se jim to náramně povedlo!

Jo mimochodem, Jirka si od Vánoc tu Santovskou čapku nesundal dokud jsme nebyli zpátky na Unionu.

27. 12. 2019

Cesta zpět do USA, z pohledu Dominika

Ráno jsme vstávali brzo, abychom nastoupili na bus, který nás následně odvezl na letiště. Z Cancúnu jsme necelé 4 hodiny letěli s American Airlines do Philadelphie a tam nás čekal přestup na lokální přelet do Albany. Cesta proběhla celkem v pohodě, ve druhé části letu jsem seděl vedle příjemného staršího pána, který měl prý nějaké české předky, tak se vyptával co jsme dělali ve Střední Americe a co děláme v USA.

Předodletové selfie s pilotem.
Letadlo z Philadelphie a Jirkova čapka.
Při pohledu ven se nám moc do klimatu severní polokoule nechtělo.

Mezitím, co jsme my strávili celý měsíc v 30+ stupních, tak v Americe bylo věčně pod nulou a sněžilo. To byl pro nás docela šok, obzvlášť když jsme si nemohli s sebou vzít moc teplého oblečení, na které už v krosnách nezbylo místo.

V Albany jsme si zavolali Uber, který nás odvezl až na Union. Byli jsme doma a z osmi se nás vrátilo dokonce pět! To jsou přijatelné ztráty, ne?

Nott Memorial nás přivítal zpátky na Unionu.

Statistiky na konec

A je to tu, naše měsíční  výprava napříč Střední Amerikou je u konce.

30 dní

6 zemí

2500 km autobusem, 120 km lodí, 35 km na motorce, x km pěšky, y km kajakem, pár set metrů ze sopky na prkně a pár chvilek na surfu

8 různých piv a 5 různých rumů

3 lékařské zákroky

2 zničené mopedy

63 km v Salvadorské sanitce

15 stehů

2 hodiny ve sprše/jedna dobrá reprezentace