CSC-385 Computer Graphics, Matthew Anderson (Dominik, Jirka, Lukáš, Martin L., Martin V., Michal, Tomáš)

Výsledné známky: A, A, A, A-, A-, A, B+

Tomáš: Letošní běh předmětu se profesor rozhodl trochu předělat a namísto očekávané práce s low-level standardy jako OpenGL nebo Vulkan se dělalo s Javascriptovou knihovnou three.js a prostředím virtuální reality (Union má k dispozici několik VR zařízení včetně HTC Vive a Oculus Quest).

Vyučování probíhalo formou přednášek od Matta, který vše vysvětloval polopaticky, aby tomu rozuměli i Američani. Kromě základních pojmů počítačové grafiky jsme se učili i matice, o kterých ostatní vůbec neslyšeli. Na konci každé přednášky měli dva studenti mini přednášku na vybrané téma.

Během termu byly zadány tři domácí úkoly. Úkoly byly v Javascriptu, což není nejlépe navržený jazyk. Takhle například vypadal výstup našeho druhého úkolu.

Aby toho nebylo málo, každý byl přidělen do skupin po třech až čtyřech členech, ve kterých se měla vypracovat VR aplikace pro klienta, jímž byl nějaký profesor na Unionu. Bohužel skupiny byly přiděleny trochu nešťastně. Já například pro projekt "Residence Halls: Virtual Tour" dostal jednu holku, která během termu dropla předmět, a druhou, která o programování moc neslyšela a navíc neměla mezi svými prioritami pracovat.

Jirka: Byla velká chyba nesnažit se utvořit tým s Čechy, jako to udělalo pár z nás. Můj tým se zdálo neměl moc ponětí o programování nebo gitu a i přesto, že jsem během termu měl 2 mini přednášky na git a svým dvěma kolegům individuálně několikrát vysvětloval co/jak/kde/proč se dělá, moje vize feature branches, issues, pull requestů, používání linteru a perfektního CI/CD se začala hodně rychle potápět.

Nakonec jsem byl rád, že zvládli udělat nějaký commity, i když to teda za moc nestálo. Po několika týdnech to obdobně jako u Tomáše jeden z mých kolegů vzdal, na rozloučenou pushnul velký nesmyslný commit, který jsem po něm pak musel opravovat, a dropnul předmět, aniž by dal vědět. Mimochodem v tom jednom a zároveň jeho jediném commitu přidal 6684 řádků (!!!) a odstranil 2. Jak term postupoval, začalo mi docházet, že s tímhle týmem nebudu mít čas projekt realizovat tak, jak jsem si ho na začátku představoval. Museli jsme hodně věcí zjednodušit a zároveň komunikovat s klientem, aby to bylo něco, co bude i jemu vyhovovat.

Skončilo to tak, že já jsem udělal prakticky všechno a ten 1 člověk co mi zbyl vymodeloval z kostiček a koulí něco, co představuje člověka (nakonec se nepoužilo), nakreslil mapu a napsal modul pro řešení diferenciálních rovnic...s pomocí knihovny, která za něj ty diferenciální rovnice řeší. Zdálo se, že mu to nějak fungovalo, ale dodnes mám podezření, že je tam něco špatně. Na něco jako je třeba psaní testů jsem pak samozřejmě mohl zapomenout. Já testy sice taky nepsal, ale na svojí obranu jsem měl trošičku víc práce než jen udělat wrapper kolem malé části existující knihovny. Kód jsem po něm ještě musel předělávat, aby byl compliant s použitým stylem, protože linter samozřejmě nepoužíval a jeho práce, kterou postupně napushoval do dev branche, pak nešla mergenout do masteru, protože neprošla přes CI.

Skupinový projekt s Američany aneb udělej si sám

Výsledek? Aplikace, která na VR vlastně vůbec nedává smysl. Nejsem na ní pyšný, ale můžete si jí prohlédnout zde:

Lukáš: Oproti zbytku Čechů jsem s Martinem V. a Dominikem vyhrál loterii rozdělování týmů. Jaká je krása pracovat s lidmi co mají IQ vyšší než počet prstů na jedné noze. Jedinou naší slabinou asi bylo moc velké sebevědomí, kvůli kterému jsme možná trochu více prokrastinovali než bylo nutné.

Jako téma jsme dostali vytvoření prostředí ve virtuální realitě za pomoci historických obrazových materiálů z knihovny. Po schůzce s klientem, mladou a strašně tichou knihovnicí, se dozvídáme, že vlastně sama neví, co chce a tento projekt je jen něco do čeho jí učitel Matt namočil. Zjistili jsme, že si musíme vymyslet, co budeme chtít udělat, jinak se nikam nedostaneme. Domlouváme se tak na vytvoření virtuální prohlídky Nott Memorialu, místní památky v centru kampusu s krásným interiérem.

Nott Memorial

Napadá nás několik přístupů k vyřešení tohoto zadání. Ruční vymodelování nepřipadá v úvahu, objekt je moc komplexní, a navíc se nejedná o umělecký předmět. Napadá nás vytvoření modelu pomocí fotogrammetrie. Zjednodušeně se dá říct, že nafotíte hromadu fotek z různých úhlů a počítač vám dopočítá model. Setkáváme se s Jennifer, která také pracuje v knihovně a prý by nám dokázala poradit. Nastal zázrak, potkali jsme tak možná i jediného člověka s evropským selským rozumem. Po tolika měsících bylo příjemné se pobavit s někým, kdo dokáže zapojit mozek, to bylo strašně osvěžující.

Největší nevýhodou fotogrammetrie je vysoká výpočetní a časová náročnost. Dozvídáme se ale, že někde na Unionu jen tak leží laserový scanner za tři čtvrtě milionu korun, pomocí kterého model dostaneme jednodušeji než s fotogrammetrií. Po chvíli domlouvání nám jen tak scanner zapůjčují a my máme novou hračku s kterou můžeme experimentovat. Nevím kdy jindy bych laserový scanner ozkoušel, tak proč toho nevyužít. Tahle hračka vlastně měří vzdálenosti pod všemi kombinacemi úhlů, a tak umožňuje dostat mračno bodů až na desítky metrů daleko s přesností na pár milimetrů. K získání modelu musíte spojit scany z více míst, abyste vyplnili slepá místa, která nebyla viditelná z ostatních scanů. Manuálně tak programu nadefinujete páry bodů zájmu mezi dvojicemi scanů a dostáváte tak složitější a složitější mračna. Mračna se pak obarví pomocí obrazových dat, dogenerují se hrany a polygony a máte model. Neskutečně hrubý a komplexní model (zhruba statisíce hran i po decimaci). Ve výsledku máte model, který VR headset Oculus Quest s výkonem mobilního telefonu nemá šanci zobrazit. Tohle jsme i nějak tušili předem, ale šanci hrát si s laserovým scannerem jsme si nemohli nechat ujít.

Laserový scanner - naše vypůjčená hračka za 750 000 korun.

Nastává tak poslední plán a tím jsou 360° fotky. Ty se daly jednoduše vygenerovat z obrazových dat přidružených ke scanu. Stejně celý projekt měl být i o nějakém tom programování, tak přišel čas podávat výsledky, ne jen experimentovat. Prostor 360° fotek jsme vyplnili archivními záběry z knihovny a umožnili se mezi jednotlivými pozicemi v budově přemísťovat. Takže jsme ve výsledku vytvořili něco, za co bychom se nemuseli úplně stydět a vyzkoušeli mnoho nových věcí.

V posledním týdnu školy byla prezentace výsledků na akci CS oddělení Winterfest. Celá akce se dá těžko popsat, stála tak nějak za nic, ale bylo jídlo zdarma a ušetřil se tak meal swipe. Na nic byla i práce většiny amerických týmů, za některé rozbité programy bych se styděl i na středoškolské programovací olympiádě, to jsou ale ty kulturní rozdíly...

Jirka: Kdybych to měl shrnout tak až na skupinový projekt bylo zajímavé zkoušet si programovat věci pro VR. Pokud jste úkoly chtěli dělat kvalitně, zabraly docela dost času, ale na druhou stranu jsem si z toho alespoň něco odnesl. Bylo taky super, že jsme díky předmětu dostali na svojí studentskou kartu volný přístup do VR laboratoře (Imagine Lab), kde jsme mohli svoje aplikace testovat nebo si tam třeba jen tak přijít zahrát Beat Saber.

CSC-320 Artificial Intelligence, John Rieffel (Honza, Jirka, Martin V.)

Výsledné známky: A-, A-, A

Upozornění: tento článek může být trochu techničtější, některým čtenářům doporučujeme nesrozumitelná místa přeskočit.

Martin: Ach Johne, proč se nám to muselo takhle pokazit. Computer Vision ve fall termu byla sranda. Tohle opravdu ne. Předmět na Unionu jsem si zapsal skutečně jen z nutnosti (aneb utéct z "Myth, ritual and magic", aneb když si chcete dát s holkou stejnou třídu, opravdu na to nechoďte, pokud nechcete slyšet o léčivých šamanských rituálech), a zároveň i z důvodu, že jsem zatím neměl to štěstí si na FITu zapsat BI-ZUM, tak by to mohlo být podobné.

Začalo to dosti nudně. Prohledávání stavového prostoru (Lukášovo oblíbené), BFS, DFS, Iterative deepening, docela nuda. A pak začaly programovací úkoly. Obtížnost spíše nižší než vyšší, neporovnatelné s progtestem. Všechno je python a zdrojové kódy co nám náš milovaný John Rieffel zaopatřil bohužel nefungují.

Bohužel krade zadání domácích úloh od jeho profesorky, jakési Lisy Meeden ze Swarthmore College, kde vedla (možná i stále vede) course CS63-Artificial Intelligence. Na to, že je placený za přípravu kurzu a místo toho nám vlastně jen předával (nechci říci kradl, na svoji obhajobu řekl, že má od ní povolení) její zadání a zdrojové kódy, které jsou však někdy 15 a více let staré (link jako důkaz, její FTP), nic moc. Další, ne tak dobře podložené info: zdá se, že i ona je brala od jejího profesora. Takže samozřejmě v prostředí ve kterém všichni pracovali nefungovalo nic. Ať už kvůli použití starých python2 věcí (např. has_key() místo operátoru in, fuj), printy bez závorek, nebo i mnohem více neomluvitelných věcí, jako používání deprecated a platform specific knihoven pro nezbytný chod programu. Například getch pro python, aneb jen pěkný wrapper staré conio.h knihovny dostupné ve starých Borland Turbo C kompilátorech pro MS-DOS, nikdy nestandardizovaná jako ISO C nebo POSIX. Aneb proč psát kód správně, když ho můžete sprasit tak, aby nějak fungoval u vás, a nikomu jinému ne. :) Nebo třeba chtěl importovat modul jehož jméno začínalo číslem, a to nejde. Nikdy si nezkusil programy sám spustit, hned by viděl chyby ve výpisu a že to nejede.

Teď ale opět k předmětu. Tyto drobnosti většinou netrvalo dlouho spravit, a tak jsem Johnovi většinou na slacku ihned napsal: Hele, máš v tom tuhle hrubku a chce to spravit. V Americe však nejsou studenti zvyklí zpochybňovat (byť chybné) konání učitele a ten je pro ně jako Bůh. A třída většinou v němém úžasu hleděla jak jsem si vůbec dovolil mu říct, že má něco špatně. Poprvé mě na slacku odbyl, že jestli chci něco s kódem, mám mu dát issue na GitLabu. Tak jsem tedy provedl, přiřadil problém Johnovi a dal mu deadline 2 dny. Dost času na dvě řádky kódu.

Myslím, že takhle začaly mé neshody s naším profesorem. Ale předmět se mi nelíbil z více objektivních důvodů (tento byl dost osobní, stejně jsem ho však chtěl sdílet). Například u zadání na úkolu na A* jsme měli doslova dokázat správnost programu. My čeští studenti jsme tedy udělali formální důkaz správnosti algoritmu, zatímco američtí studenti v textovém souboru odevzdali output programu že dojel do konce.

A světe div se, John nám řekl že formální důkazy nechtěl, že chtěl output a naše důkazy číst nebude.

V tomto duchu se nesl celý předmět. Nechce se po vás naučit se věci správně, chce se po vás skákat jak John píská a nezpochybňovat nic co dělá a hrát si na to že hrozně moc pracujete a snažíte se. A tohle za mě osobně je tedy hard pass.

Předmět náplní mohl být něco jako chudší ZUMy, byly tu i nápadem zábavné věci, například napsání AI na hraní Konane (havajská dáma) a turnaj všech lidí ve třídě. Originální zadání bylo použít AB-prune, avšak měl být i druhý turnaj, bez limitů, kde jsme mohli napsat co jsme chtěli. Negascout, monte carlo search tree, kreativitě se meze neměly klást. Klidně si to posílat na compute cloud.

S Jirkou jsme do toho tedy začali dost vrtat. A po chvíli co si hrajete s magickými proměnnými, tak v Johnovo kódu brzy zjistíte, že vlastně můžete dalším třídám, které dědí ze stejného rodiče měnit jejich členské funkce. Takže plán na no holds tournament byl jasný. Vyměníme heuristiku druhého hráče za random choice. A pokud vaše AI hraje s AB-prořezáváním s hloubkou 4 (což zase tak super AI není) proti náhodnému hráči, tak šance na výhru jsou přinejmenším dost velké. To složitější bylo schovat v našem kódu co vlastně děláme, kdyby nám do toho John začal vrtat a zjistil, jak jsme vlastně vyhráli turnaj.

Chtělo si to tedy trochu pohrát s kódem, např. vždycky když naše AI začalo v turnaji proti někomu hrát, tak našlo všechny další třídy co dědily ze stejného rodiče (díky __ magic __ variables) a nejste to vy, do pole si schováte jejich heuristiky (jak krásně se v pythonu dají schovat funkce do pole a vyměnit je), nahradíte je funkcí na random picking a čekací smyčkou aby to vypadalo že jejich program skutečně něco dělá, zahrajete zápas a pak všem zase dáte jejich heuristiky nazpět. Tohle "switcheroo" (Jirkův název) bylo perfektní. Pak jsme se jen museli dát do obfuskace kódu. Pár evalů, jména funkcí co šly enkódovat jako čísla v arrayi a z toho je posuny v ASCII slepit do stringů a ten execovat. Odebrat jména proměných aby z toho člověku šla hlava kolem a pojmenovat tu funkci nějak zajímavě. Dokonce i pojmenovat proměnnou jménem vestavěné funkce se v pythonu dá 🤭

Ano, dalo by se to deobfuskovat za dvě hodiny, ale John by na tom určitě strávil celý den.

Bohužel však John nikdy tento turnaj bez limitů neudělal, neboť byl dobrovolný a celá třída krom nás Čechů se na to poctivě vykašlala.

Závěr: Znova bych si tento předmět nevzal, pokud bych opravdu nemusel. Alespoň dokud ho bude učit tento profesor, nebo nezmění své způsoby.

AVA-220 Photography 2, Martin Benjamin (Lukáš, Martin V., Tomáš)

Výsledné známky: A, A-, A-

Martin: V porovnání s Photo 1 podstatně volněji pojaté hodiny. Všichni jsme nafasovali tentokrát již DSLR (Nikon D7200), lidi si mohli fotit skoro co chtěli, edity se dělaly ve fotolabu na iMac 2013 (i7 4771, 8GB DDR3, žádné ssd), k dispozici byl celý Adobe Creative Cloud. Co se zadání týče, 3 fotky z několika kategorií (noc, barvy, closeup, vantage point, skin, světlo).

V druhé půlce termu se začne pracovat na vlastním projektu, tj. 12 fotek na téma vlastního výběru. A můžete si skutečně vymyslet cokoliv, tak například mně prošlo koupit si za $5 googly eyes a dávat to na náhodné věci.

Jedna z portfolia.

Lukáš: Zajímavé na tomto předmětu bylo, že nefotíte jen tak nějak do šuplíku, ale fotky si postupně tisknete a zdokonalujete. Nejdříve si vytisknete tzv. artist proof, první výtisk velikosti cca A5, kde si uděláte představu, jak fotka vypadá na papíře. Objevíte nedostatky a postupně se dobíráte k lepšímu výsledku. Tyto malé výtisky si pak špendlíte nad svojí pracovní stanici a časem pak uděláte i finální větší výtisky (něco mezi A4 a A3). Odnesete si tak portfolio vlastních výtisků, a to se vyplatí.

STA-264 Regression Analysis, Roger Hoerl (Dominik, Martin L.)

Výsledné známky: A-, A-

Dominik: Za mě určitě zatím nejpřínosnější a nejlépe organizovaný předmět na Unionu. Prerekvizity předmětu jsou lineární algebra a statistika, ale veškeré potřebné znalosti ze statistiky profesor na začátku zopakuje a z lineární algebry je nutné znát v podstatě jen maticovou notaci a maticové operace. Po prvním týdnu, kdy se probírají obecné statistické koncepty, se kurz rovnou ponoří do jednoduché lineární regrese. Zhruba v polovině termu se pak postoupí dále k lineární regresi s více regresory a ke konci se proberou techniky sestavování úspěšných modelů, jejich ohodnocování a odhalování chyb ve stanovených předpokladech. Kurz není nějak obtížný, ale člověk musí opravdu pochopit veškeré koncepty, aby byl schopný odpovídat na otázky v úkolech a testech. Úkolů je fakt hodně, takže kvůli nim předmět zabere dost času. Profesor má ve zvyku zadat úkol každou hodinu a deadline je příští hodinu (takže 3 úkoly týdně). Úkoly většinou zaberou třeba 2 hodiny, občas ale klidně i tak 4. Výhodou je, že díky úkolům, které jsou na aktuální látku, se člověk v podstatě nemusí připravovat na testy, protože má všechny koncepty už ozkoušené a natrénované. Konečné hodnocení se skládá z úkolů, dvou testů, zkoušky a projektu. Projekt je možné dělat ve dvou lidech (my to tak udělali), ale dá se v pohodě zvládnout i když je člověk sám, dokonce pak člověk projekt nemusí prezentovat a stačí jen odevzdat písemnou část projektu. Jedná se o sestavení a následné ohodnocení modelu nad daty, které si sami vyberete. Testy jsou poměrně jednoduché a člověk může využít jak svých poznámek, tak učebnice, ale profesor Hoerl známkuje poměrně přísně a strhne bod za každou maličkost a nepřesnost. Kvůli koronavirové pandemii se zkouška konala volitelně online, a jelikož nám oběma vycházelo A-, tak jsme neměli důvod se tím stresovat a zkoušku jsme tedy nedělali.

Pan profesor Hoerl je parádní učitel, který má za sebou dlouholetou kariéru jako data scientist pro General Electric. Je vidět, že znalosti má opravdu nabyté z praxe a ne jen naučené z učebnic. Zároveň je schopen vše srozumitelně vysvětlit, propojovat s názornými a často vtipnými příklady a je velmi ochotný odpovědět na jakékoliv dotazy.

Předmět i učitele rozhodně doporučuji.

ATH-100 Public Speaking, Marcus Fuller (Jirka)

Výsledná známka: A

Jirka: Po pozitivní zkušenosti s herectvím z fall termu jsem neváhal a pustil se do dalšího předmětu z oblasti theater arts. Public speaking mě oslovilo tím, že by mi mohlo pomoct zlepšit moje prezentační schopnosti. Měl jsem celkem vysoký očekávání, protože jsem na učitele slyšel samý dobrý ohlasy (dodatečně jsem objevil, že se dá dohledat i na ČSFD) a celkově Američani jsou většinou alespoň na venek extroverti takže tohle je něco, co by narozdíl od diskutabilní úrovně CS předmětů na Unionu mohlo být kvalitní.

Marcus nám na začátku řekl, že učí spíš pro zábavu, ať se místo na známky soustředíme na naše projevy a ať si z toho hlavně něco odneseme - to bylo docela fajn odlehčení. Hned na první hodině jsme se shromáždili uprostřed třídy a měli za úkol různě poskakovat, dělat náhodný pohyby a co nejhlasitějš řvát. Pak nám Marcus řekl: "Tak, všechno co tady od teď budeme dělat už nebude horší než tohle. Nemáte se čeho bát." Během prvních pár hodin jsme se učili základy mluvení před publikem a měli různý náhodný krátký výstupy před třídou typu: "řekni nám, co jsi dělal o víkendu" nebo "řekni nám nějakej vtip". Hlavním cílem bylo si na vystupování zvyknout a nebýt u toho tolik nervózní (je normální být nervózní, ale všeho moc škodí). Myslel jsem si, že jsem na tom s vystupováním dobře, ale opak byl pravdou. Když jsem byl poprvý vyvolanej na krátký představení, šel jsem sice před třídu dost sebejistě, ale když jsem měl něco říct, lezlo to ze mě jak z chlupatý deky a pomalu jsem nemohl dýchat. Nejspíš jen panika z toho, jak jsem nečekal, že někoho teď vyvolá a budu to zrovna já...ale prostě největší trapas. Američani se vám ale nevysmějou, naopak mi ještě holka co seděla vedle mě řekla, že dobrý a že ona by to vůbec nedala. V tomhle ohledu to bylo docela příjemný prostředí.

Po pár týdnech jsme postupně až do konce termu začali zpracovávat 4 projevy:

  1. informative/informativní (předat nějakou informaci)
  2. concept/konceptuální (představit nějakej koncept)
  3. persuasive/přesvědčující (sdělit a prosazovat svůj názor)
  4. toast/přípitek (krátkej projev na oslavu, svatbu apod.)

Zpracovali jsme všechny, vždycky na 7-15 minut až na toast (max 40s - 1 minuta), kterej jsme nakonec předvést nestihli, protože na to v předmětu nezbyl čas. Časovej limit nebyl explicitně zadanej, jen jsme to prostě neměli mít moc krátký nebo moc dlouhý. Každej přednášel svoje projevy dvakrát - v prvním kole jsme dostávali zpětnou vazbu, případně upravili co bylo třeba a o týden později vystupovali podruhý. Před novým druhem projevu jsme si vždy prošli trochu teorie, abychom měli na čem stavět.

Jednu věc, kterou bych tady vypíchnul, bylo to, že jsem si zvolil docela nešťastný téma na svůj přesvědčující projev. Měl jsem mluvit o tom, proč jsou Android telefony lepší než iPhony, akorát mi hned na začátku bylo připomenuto, že jsem v Americe a iPhony jsou prostě to, co tu u lidí hodně převažuje. Když jsem se na začátku zeptal "Kdo z vás používá iPhone?", ruce zvedli úplně všichni, i učitel. Jejda! Krátce po představení tématu jsem si začal všímat různých pohledů co mi někteří začali dávat, všechno od "nemáš mi co kecat do výběru mojeho telefonu" po "bože, kdy už to skončí, stejně se iPhonu nikdy nevzdám". Naštěstí se ale našlo i pár lidí, který to zajímalo, dozvěděli se něco novýho a na konci se dokonce ze zvědavosti zeptali na nějakou nejasnost. Doporučuju si teda vybírat témata, kterýma se ideálně nebudete proti nikomu stavět, nebo alespoň jen proti málo lidem. Pokud ale chcete výzvu tak Android vs iPhone je tutovka. Příklad lehčích témat co se objevily: jak vznikly peníze, moje večerní rutina, La Croix vs Spindrift (pití), problém slepice nebo vejce, bezdomovectví, TikTok a další.

No a jak to vlastně během termu vypadalo? Jelikož jsem k tomuhle měl 2 CS předměty, bohužel mi na přípravu zbylo míň času, než bych chtěl. Většinou jsem 1-2 dny předem po večerech projev sepisoval a den předem večer plus 1-2 hodiny ráno před výukou projev cvičil. Doporučuju si na to ale vyhradit víc času - je z toho lepší pocit a nemusíte být za debily, když vám to pak před třídou vypadne, protože jste se málo připravili. Časově náročný to teda moc nebylo, řekl bych maximálně 10h týdně, což je ta nejzažší hranice, když ještě musíte dělat research na téma. Navíc si projevy můžete cvičit třeba po cestě, když někam jdete, v posilovně na páse, na kole apod.

Předmět zkoušku neměl a stihli jsme ho zakončit ráno v den, kdy byl později odpoledne ohlášen první případ COVID-19 na kampusu a zrušená výuka do konce termu, takže to akorát vyšlo. Hodnocení jsme byli mírně a hlavně podle toho, jak moc jsme se od začátku předmětu zlepšili. Jelikož moje první vystoupení před třídou byl největší propadák, měl jsem A prakticky zaručený (ale nedivil bych se, kdyby ho měli všichni). Předmět určitě doporučuju všem, zvlášť pokud máte zájem si zlepšit prezentační schopnosti. Spolu s Acting 1 je to asi nejpřínosnější předmět co jsem na Unionu měl.

FLM-303 Cinematic Montage, Jim de Seve (Lukáš)

Výsledná známka: A

Lukáš: Pokud máte zájem dozvědět se něco o procesu tvorby filmu, pohrát si s kamerou a sestříhat nějaký krátký film, Union má pro vás pár předmětů v nabídce. O předmětu Digital Filmmaking se můžete dočíst v předmětech prvního trimestru od Tomáše. Jelikož jsem už za kamerou strávil nějakou tu chvilku, tak jsem Digital Filmmaking přeskočil a doufal jsem, že bych se v tomto pokročilejším předmětu mohl i něco dozvědět. Oproti Digital Filmmakingu zde naštěstí máte autonomii a nemusíte trpět v týmu obklopeni neschopnými Američany.

Prakticky každý týden musíte napsat scénář, natočit a sestříhat krátký film, většinou jako cvik na nějaké téma, filmovou techniku atd. Přes semestr se čte z pár knih a techniky, úhly, střihy, o kterých se jste se dozvěděli, postupně zapracováváte do těchto filmů. Následuje zpětná vazba jednotlivých filmů a zde se dostáváme k největšímu problému tohoto předmětu. Předmět je učen tak, že nevyžaduje žádné předchozí zkušenosti. To ve výsledku znamenalo, že předmět byl veden, jako by učitel cestoval časem do starověkého Řecka a popisoval k čemu je ta magická krabička, která zaznamenává video. Práce většiny studentů byla pak na úrovni (někdy i pod úrovní) filmečků kroužku videa, na který jsem chodil v deseti letech. Tohle tvrzení bylo původně myšleno jen jako vtip, než jsem ty práce porovnal a došla mi ta smutná realita, že je to pravda. Nejtěžší tak na tomto předmětu bylo vymýšlet plané komplimenty na práce američanů, kde se občas komplimenty hledaly těžko.

Ze začátku jsem lehce bojoval s učitelem, který měl problém pochopit, že jsem si jen nechtěl blbnout s kamerou, ale něco se i naučit. Většina reakcí na moje práce vypadala tak, že je to skvělé, ale mohlo by tam být víc technik z knihy. Vysvětlit mu, že mi tohle k ničemu nepomůže a že za ty těžké peníze, co Union stojí, by předměty mohli mít lepší úroveň než kroužky z Domu dětí a mládeže, mi chvíli trvalo. Vyřešila to až schůzka mezi čtyřma očima, kde jsme si mohli popovídat jako sobě rovní a shodit přetvářku, která se na normální hodině udržuje. Podívali jsme se na mé filmy znova a dostal jsem konečně i nějakou konstruktivní kritiku. Od té doby jsem už i začal učitele respektovat, že si udělal čas mimo běžnou hodinu a předmět měl konečně nějaký užitek.

Ke konci semestru byl čas na vlastní finální práci, kde byl konečně čas pustit se do trochu většího a komplikovanějšího projektu. Rozhodl jsem se tak vytvořit špiónský akční film, sepsal scénář, přemluvil zbytek Čechů, abych z nich mohl udělat filmové hvězdy a pustil se do natáčení. Na konci semestru se vždy organizuje veřejné promítání. Jenže tento konec semestru byl lehce netradičnější, než ty ostatní, začínala totiž koronavirová krize. V den promítání bylo oznámeno uzavření budov školu a ukončení výuky kvůli potvrzenému případu na kampusu a tak musela být premiéra zrušena. Film si tak můžete prohlédnout tady, uvidíte dost míst na kampusu a snad se i trochu pobavíte, můžete si zapnout i české titulky.

Abych to ale shrnul, i když celý tento popis zní dost negativně, stejně pokud vás zajímá film si tento předmět zapište. Donutí vás tak natočit několik krátkých filmů a můžete dělat, co vás baví. Moji pointou bylo to, že to stejné můžete i jen tak ve volném čase a předmět nenabízí žádnou přidanou hodnotu. Což by za ty statisíce korun školného podle mě měl, ale taková je už realita amerického vysokoškolského vzdělání.

PSC-112-01 Intro to Global Politics, David Siegel (Michal)

Výsledná známka: A

Předmět byl úvod do globální politiky, nicméně úplně jiný než jsem čekal. Myslel jsem, že se budou řešit současné problémy světa apod. Což se teda trochu řešilo, ale až na konci trimestru. Ze začátku se probíraly základy států a práva. Řešily se otázky, co například znamená anarchie, jestli je zde nějaká vyšší moc než stát nebo co vlastně znamená suverenita státu. A co to stát vlastně je? Kdy a proč státy vznikly? Jaký význam měly války pro současný stát? Po těchto základech se probíraly ideologie, co vlastně znamená demokracie apod. Na konci se mluvilo o tom, jak je vlastně USA na nic a v háji spolu se všemi institucemi, které financuje. Amíci docela čuměli a občas byli v názorech úplně mimo. Šlo strašně vidět, že o zbytku světa neví vůbec nic.

Velký podíl na tom, že předmět byl opravdu skvělý měl určitě profesor Siegel. Nebyly to žádné nudné hodiny dějepisu, historie, ale skvělá diskuze proložená naprosto poutavými přednáškami. Člověk si nemusel nic pamatovat, spíše to bylo o tom umět přemýšlet a dát si věci do souvislostí.

Nicméně měl docela striktní pravidla. Člověk musel číst a povolené byly jen dvě absence (i z důvodu nemoci), jinak snižuje známku. Musel jsem také pravidelně diskutovat, jinak měl v sylabu napsané, že bude zhoršovat známky. Nicméně, reálně nás ze 40 lidí mluvilo pokaždé maximálně tak šest pravidelně.

A co jsem teda musel všechno pro to A udělat?

Na každou hodinu byly zadané velice zajímavé články/úryvky z knížek, které se ještě musely diskutovat s dalšími studenty pomocí systému Perrusal den, dva před hodinou. Mně se to docela líbilo a nevadilo mi, že jsem musel strávit několik hodin týdně čtením. Výběr byl fakt skvělý a číst bylo třeba, jelikož v hodině se poté diskutovalo na téma článků a hned bylo poznat, kdo články četl, a kdo ne.

Také jsme měli za trimestr zadaných pět esejí, z toho povinné byly jen tři. Eseje byly o tom, že člověk přečetl nějaký článek a pak ho v podstatě přepsal a udělal si na něj názor. Profesor chtěl vidět, že jsme článku opravdu porozuměli.

Celkově za 10 týdnů bylo 5 kvízů, které byly velice lehké (abcd odpovědi), ale člověk se na látku musel podívat.

Pak byly 2 midtermy, které v podstatě vycházely z kvízů a snažily se zachytit, jestli člověk rozumí věcem v souvislostech. Byly tam kroužkovací i otevřené otázky. Na každém midtermu byly ale také dvě eseje - každá na 15 minut.

Díky koroně zkouška byla formou dvou velkých esejí cca na 6 stránek. Naprosto v pohodě.

Předmětu jsem se věnoval určitě dost - známka A a B bez práce není. Ale vůbec mi to nevadilo, jelikož všechno bylo zajímavé a poučné.